Moje TOP přednášky na #kbarcampu

Původně jsem o prvním knihovnickém barcampu chtěla sepsat souhrnný článek, ale jak se tak probírám (stále ještě) zmatenými myšlenkami, došla jsem k názoru, že bude lepší vyzdvihnout jen ty přednášky, které IMHO nejvíce vyčnívaly, ke kterým bych se sama ráda vrátila a které bych chtěla doporučit ke shlédnutí (v IDR -- až budou videozáznamy a všechny prezentace ,)) těm, kteří si #kbarcamp nechali ujít.

Nutno podotknout, že na #kbarcampu jsem byla nejen jako účastník, ale také jako technická podpora spolu s dalšími kolegy z NTK a i když jsem se snažila přednášky vnímat s co největším zaujetím, dost mi toho bohužel uniklo. Kvůli kabelům, překlikávání prezentace, shánění toho a tamtoho atd. Právě i kvůli pracovní povinnosti a rozložení zajímavých přednášek do více místností se mi nepovedlo vidět všechny přednášky, které jsem vidět chtěla, tak vypichuji jen ty zmiňované fajnovky, které se mi vidět povedlo. Paradoxně většina z nich lízla knihovny a knihovnictví jen okrajově. Škoda... (?) Nicméně i tak si myslím, že by si v nich mohl najít inspiraci pro svou práci / knihovnu / směřování nejeden knihovník.

Na první místo bych vedle sebe postavila Michelle Losekoot s přednáškou Skill & love share v Čechách aneb Buďte každý den o něco lepší a Honzu Cibulku, který si knihovníka představuje jako mediátora veřejně přístupných dat. Michelle proto, že předvedla ve svých 30 (jo?) minutách, jak se dá představit živě, interaktivně a profesionálně projekt (Naučmese.cz), který stojí za pozornost všem zvědavcům, hltačům moudrostí a nadšencům do dobrovolného vzdělávání (se). Vlastně jsem měla pocit, že sedím na jedné z těch emočně nabušených amerických business prezentacích a až na konci jsem si uvědomila, že jsme se bavili (!!) o něčem, co zas až tolik business není. Co se týká obyčejných smrtelníků .) Honzu vedle Michelle stavím na první místo především pro zvolené téma otevřených dat, které oproti jiným - teoretičtějším - přednáškám představil stravitelně a zároveň velice komplexně. Zároveň jako jeden z mála (těch, kteří mě zaujali) představil téma, které se knihoven hodně týká. Tedy, mělo by / mohlo by.

Před začátkem #kbarcampu jsem slyšela řadu lidí mluvit o Petru Ludwigovi a jak se všichni těší na jeho Osobní wiki aka mozek 2.0. Věděla jsem, že přednáší v noční studovně v době, kdy budu hlídat myš a vzduch a tak jsem sama začala být zvědavá o co půjde. Způsob prezentace opět neknihovnický (chápej nezaprdnutý), co mě ale nejvíc zaujalo, že Petr vyzval všechny, aby si zapsali a odnesli z jeho prezentace jen jednu myšlenku / nápad / úkol / poselství... A to to, co je prostě a jednoduše nejvíc upoutalo. Co jim zůstalo v hlavě. Jasně, také se poohlédnu po Konci prokrastinace, ale především mě zaujala systematičnost, kterou bych potřebovala vnést do mých vysokoškolských a pracovních poznámek. Úkol stáhnout Tiddlywiki už mám v TODO listu .) 

Tereza Venerová nastoupila s tím, že po Petrovi nemá nijak snadnou pozici, přesto tleskám za velice praktickou prezentaci Váš web, vaše pravidla. Zaujaly mě především ukázky a příklady konkrétních nástrojů na homemade uživatelské testování. Matně si vzpomínám především na FiveSecondTest, Mouseflow a na kartičkovou metodu. Zbytek s vámi dostuduju (doufám) z prezentace nebo z videozáznamu.

...Jak tak dávám myšlenkám řád a píšu k nim nějaké ty řádky, uvědomuju si, že jich zas tak málo zajímavých nebylo a že by jich za zmínku stálo možná mnohem víc. Tak asi místo dalšího žbleptání radši doporučím sledovat web #kbarcampu a záznamy v IDR.

A přidávám ještě pár fotek, především z afterpárty, která se rozhodně povedla ,)


UPDATE: 16.4.2013 13:10
Díky vkládání záznamů do IDR mě upoutala další přednáška - Záchranáři, katastrofy a "knihovníci"? Jiřího Zemana, který velice zajímavým způsobem upozorňuje na možné propojení mezi záchranáři a knihovníky / informačními specialisty. Zmíněná byla i Krizová mapa Česka, kterou nedávno spustila Česká televize (+1).
Za pozornost stojí i přednáška JustXsi: Data jako životní styl. V souvislosti s tím bych upozornila na českou FB skupinu Quantified Self a pokud byste hledali někoho, kdo se (mimo jiné) QS zabývá už delší dobu, doporučuji sledovat Denisu Keru.

S kým hudebně vyrůstá Čech?

Jsem nemocná, stahuju anglické titulky k Roku ďábla na středeční Czech film club pro Erasmáky a vzpomínám na kdysi .)

Poprvé jsem se s písničkami Jarka Nohavici setkala ve skautu. Starší holky a vedoucí ho hodně poslouchaly, zpívaly a hrály. Byl součástí našich táboráků, putovních písniček, táborů. Všeho. Kvůli Jarkovi a kvůli oddílu jsem se taky začala učit hrát na kytaru. Nestačilo mi jen zpívat. Chtěla jsem si ty písničky umět zahrát. A vlastně jsem i před skoro 2 lety začala kvůli Jarkovi hrát na piano. Kvůli Dlouhé tenké struně... Kterou si sice ještě/už nezahraju, ale byla to tenkrát velká motivace a i teď, když ji slyším, si říkám, že je škoda, že mi ty bílé a černé klapky neříkají pane. Třeba jednou...

Foto: Žabička

Asi rok a půl po tom, co jsem začala oťukávat struny, se náš oddíl rozpadl. Tak jsem si hrála pro sebe. A později i pro neskauty. Kamarády ze střední, kamarády z vysoký. Všichni ho znají. Uvědomila jsem si, že Nohavica je, co se hudby mezi lidmi týče, všudypřítomný. Každý zná alespoň pár jeho písniček. Je to věrný. Začít hrát a zpívat Pochod marodů v jakékoliv společnosti. Někdo se chytne. A nebo Hlídače krav. Na toho se totiž chytnou už i ty nejmenší...

Poslední dobou se opět vracím k jeho starším písničkám. Rakety, Darmoděj, Robinson, Svátky slunovratu, Hotely... Táhnou mě více než jeho nové - virtuálky a tak. Hlavně proto, že jsem je znala jako první a přitom jim nerozuměla. Teď mi jsou bližší. Teď už to nejsou jen hezké melancholické (a občas veselé) melodie a dobré rýmy. Mají mi konečně co říct.

A nejsem jediná. Je zvláštní, že když se o Jarkovi bavím s kamarády, cítí ten posun také. Nu, to vlastně tak zvláštní není, zvláštní je spíš to, že Jarek v repertoáru vydrží po generace. Začnete ho poslouchat kolem 10 let a vydržíte do smrti. Důkazem toho je, že když hrají Jarka na Country rádiu, táta ho zesílí, máma si pobrukuje a já vylezu ze svého pokoje do obýváku a taky poslouchám. Jarek totiž spojuje a to je na něm to, co lidi táhne. Aspoň myslím. Tedy, doufám .)


Aktualizace 2013-03-04, 16:03
Porovnejte Par nobile s Před dveřmi... Nu, ono asi není možné být neustále originální, když člověk složí tolik písniček .) #objevdne

Ticho jako TÉma #3

Našla jsem své soukromé jaro.
Rozprostřené po parapetu
v oka mžiku (a) zas bylo pryč.

V hlasitém šepotu postřehla jsem slovo.
To jaro -- to JAro!
Kynulo mi z římsy příštích dní.



Pro všechny, co se na něj tak těší, hlavně pro HV.

Zlato, pořídíme si černouška?

Přiznám se, že jsem sama asi tak před 5ti lety prohlašovala, že jednou adoptuju černošskou holčičku z Afriky. A dokonce jsem tenkrát i věřila, že to tak opravdu bude. 

Postupem času jsem si ale začala uvědomovat, že to není zas tak jednoduché. Byrokraticky, eticky a emocionálně. Začala jsem více přemýšlet nad vlastní motivací a nad tím, co by černé dítě v České republice čekalo.

Později jsem došla k názoru, že si nejsem jistá, jestli je vhodné vytrhnout dítě z jeho kulturního prostředí a že  mé původní přesvědčení nebylo poháněno ani tak touhou po dítěti, jako spíš potřebou udělat něco dobrého a to tím spíš, že tento dobrý skutek je vcelku viditelný. Je ale solidarita s takovými důvody na místě? Nemělo by za tím stát něco víc?

Znovu jsem se k těmto myšlenkám vrátila před týdnem na první hodině Španělštiny pro pokročilé, na které jsme měli napsat několik vět o tom, kde se vidíme za 10 let. O adopci dítěte z Afriky se zmínily 2 holky z 12ti a to ještě navíc tak, že po přečtení věty zvedly oči od textu a usmály se na ostatní, jako by to snad ani nebylo myšleno vážně, jen měly potřebu to sdělit světu, protože by to v takovém textu určitě nemělo chybět. Protože to tak běloši říkají, když mluví o tom, kolik budou mít za XY let dětí. A mně v tu chvíli najednou přišlo zvláštní, proč běloši tolik touží po adopci černoušků, po dítěti z Afriky? Proč nikdo neříká, že chce adoptovat třeba dítě z Kambodži, Peru nebo proč žádná z holek, od kterých jsem někdy něco o adopci slyšela, nemluví o osvojení si dítěte z České republiky nebo ještě lépe jen o adopci jako takové? Jde jim opravdu o pomoc  adopcí, nebo o to, mít doma dítě jiné pleti? Neříkám, že je špatně, když chtějí lidé pomáhat a že o tom nahlas mluví. Bojím se ale, že jejich motivace vychází z jiných a často dost podivných důvodů, než by vycházet měla (ostatně jako tomu bylo i u mě). 

Vězí mi v hlavě nezodpovězená otázka, co by mělo být tou správnou motivací (důvodem) pro adopci dětí, resp. dětí jiného etnika? A také proč vůbec taková potřeba u tolika bílých lidí, především žen, vzniká? Jako by běloši toužili spíše po barvité exotice, jako by měli pocit, že pomoc potřebují pouze africké děti. Z komentářů na fórech, které se adopcí zabývají jsou mimo jiné k vidění věty typu: "Jinak v tom stejném kú byl i krásný černoušek-opravdu malý, do roka." nebo "Zalezi na regionu, my jsme z Prahy, deti " cokoladove " tu jsou, ale fakt malo a zridka. My to meli psany od zacatku, ze chceme " cernouska " a cekali jsme 3 roky od podani zadosti.", které mě v tomto názoru upevňují.

Zdroj: http://krizovatka.skaut.cz

Adopce není jako lusknutí prstu a pokud pro ni člověk nemá opravdu dobrý důvod (který dle mého není univerzální pro všechny žadatele), může pomáhat dětem (v rozvojových zemích) i jinak. Například pomocí tzv. adopce na dálku. Nejde totiž jen o podporu dětí z Afriky, ale také z Asie, Jižní Ameriky... Adopce na dálku funguje jako určitý druh sponzorství, kdy bohatší finančně podporují chudé děti ve studiu v jeho přirozeném prostředí. Člověku sice může přijít, že to nemá na život dítěte takový dopad jako osvojení. Že dítě vychodí základní, možná střední školu kdesi ve křoví a pak stejně bude pást kozy. Pokud na ně vůbec bude mít. Jenže toto dítě nepřichází o kulturní zázemí a tradice, které jsou pro jeho národ důležité. Navíc je smyslem těchto projektů mimo konkrétní podpory jednotlivce také posílení gramotnosti a vzdělanosti obecně (v těch státech, které jsou nyní závislé na pomoci z vyspělých zemí). To, že člověk adoptuje a odveze dítě z jeho původního domova, mu sice může zajistit lepší život, jde však o relativně malou pomoc z pohledu otázky chudoby, negramotnosti a zaostalosti jako takové. 

Pokud by vás otázka adopce zajímala víc, doporučuji kouknout na následující odkazy.

http://www.adopce.com/

http://praha.charita.cz/zahranici/adopce-na-dalku/

http://www.centrumnarovinu.cz/

Nu a pokud se na vašem studentském kontě zrovna nenachází částka odpovídající ročnímu příspěvku adopce na dálku, můžete alespoň prostřednictvím projektu Postavme školu v Africe podpořit stavbu škol v Etiopii. Zrovna se staví 14. škola  a na stránkách projektu si můžete prohlédnout fotky. 30 korun má nazbyt v České republice jistě každý - i student - tak teď už jen stačí vzít mobil do ruky a poslat zprávu ve tvaru DMS AFRIKA na číslo 87777.

Za podporu agituji hlavně proto, že jsem před několika lety se skautským oddílem prodávala kromě rakovinových kytiček také africké nálepky a zrovna moc lidí to na ulici nezajímalo. Přestože i tehdy spousta holek v mém okolí ráda mluvila o tom, jak bude mít za 10 let svého malého roztomilého černouška...

Vilém Flusser a jeho filosofie fotografie

Úvaha v předchozím žbleptu vychází z eseje, která je o rok starší. Pro úplnost ji tu tedy také vystavím .) Nečekejte zázraky.

Vilém Flusser a jeho filosofie fotografie

Esej je součástí atestace předmětu ANM50503 - Úvod do současné filosofie, ZS 2011/2012.

Úvod

Zdroj: http://www.conceptlab.com/img/2010-flusser-320x232.jpg

Od vzniku první černobílé fotografie v první polovině 19. století uběhlo více než 150 let. S touto historií jsou spojována především jména Nicéphore Niépce a Louise Daguerra [Johnson, 2010]. Postupem času se fotografie stala běžnou součástí života všech lidí. Primárně je médiem, které nese informaci, tedy v tom lepším případě. Ovšem stala se také pro mnoho lidí pouhou zábavou, čehož je dokladem obrovský nárůst amatérských fotografií například z dovolených a také odraz tohoto fenoménu ve fotografickém průmyslu, který se soustředí nejen na výrobu profesionálních aparátů a profesionální tvorbu, ale právě i na tvorbu amatérskou a jednoduché fotoaparáty. Médium jako takové je spíše otázkou praxe, kterou ovšem ve většině případů doprovází teoretické práce a myšlenky. Autoři odborných statí a esejí se snaží dostat více do hloubky, pod povrch samotného obrazu, vysvětlit fotografickou podstatu. Mezi ty nejznámější autory, kteří se zabývají teorií fotografie, její filosofií či kulturně sociálními aspekty a dopady, patří například Walter Benjamin, Roland Barthes, Susan Sontag, Vilém Flusser a další. Právě esej V. Flussera Za filosofii fotografie by měla být pro tuto práci stěžejní, přestože detailnost zabíhající do abstraktní techničnosti není autorce tak blízká jako sociální náhled na kontext fotografií Susan Sontag (např. v díle S bolestí druhých před očima).

Jaká je filosofie fotografie Viléma Flussera?

Jak již bylo řečeno, svou představu o filosofickém univerzu představil Vilém Flusser v eseji Za filosofii fotografie. Ta není pouhým esejistickým zamyšlením, ale konkrétně vymezuje a vysvětluje jednotlivé aspekty fotografie tak, jak je při odkrývání její podstaty můžeme postupně vnímat. Flusser sám však v úvodu poukazuje na to, že se nesnaží v tomto díle předložit hotovou teorii, ale spíše hypotézu, která je nabízena k dalšímu myšlenkovému rozšíření. 

Flusser na základě svých tezí rozlišuje prehistorické, historické a posthistorické období. Za dva významné vývojové mezníky v dějinách lidstva považuje vynález lineárního písma a dále technické obrazy, které jsou zlomovými body pro přechod z jednoho období k druhému. 

Hlavním nositelem informace v prehistorickém období byly dle Flussera “klasické” obrazy, které jsou komprimací čtyř dimenzí, co do plochy a dvou dimenzí, které člověk dešifruje pomocí skenování pohledem (ohledáváním). Toto období je pro člověka obdobím imaginativního myšlení. Postupem času však začalo docházet k tzv. idolatrii, tedy že lidé obrazy přestali dešifrovat, nebyli schopni z obrazových prvků vyčíst představy a začali tyto obrazy promítat přímo do reality. Z důvodu zamezit tomuto zaslepenému promítání obrazů do reality vzniklo lineární písmo, se kterým zároveň Flusser spojuje počátek dějin. Z imaginativního myšlení se stalo pojmové, postupně však došlo k obdobnému jevu jako u období obrazů, k textolatrii – tedy, že lidé začali tzv. uctívat texty, přestali v nich hledat/dešifrovat pojmy. Navíc se textové a obrazové vyjádření spojilo, čehož je dokladem ilustrování textů, které přetrvává i dále. Zatím poslední – posthistorické – období přichází s technickými obrazy, jejichž typickým příkladem je právě fotografie. Technické obrazy vyžadují ke svému vzniku aparát, tedy uměle vytvořený nástroj, který má předem dané možnosti a je na fotografovi, aby se snažil tyto možnosti nějakým způsobem překročit, či objevit nové a vytvořit tak informovaný obraz. V opačném případě se stává pouhým otrokem aparátu a tvoří neinformované, redundantní fotografie. Zajímavý názor se nachází v kapitole Příjem fotografie. Flusser zde poukazuje na fakt, že, v případě textu, kdo umí psát, umí i číst, což ovšem neplatí u fotografie. Tedy že kdo umí fotit, dokáže také dešifrovat fotografie. Flusser v této souvislosti zavádí pojem cvakaři, kterým označuje právě ty uživatele, kteří nehledají nové možnosti fotografie a jsou pouze fascinování tím, co fotoaparát umí. V posthistorickém období je pojmové myšlení opět nahrazeno imaginativním, ale liší se způsob dešifrování fotografické obrazu od obrazu tradičního. Nyní je nutné rozlišit záměr fotografa a záměr fotografického programu aparátu. Zajímavé také je, že Flusser přirovnává (analogovou) fotografii jako takovou k letáku a říká, že jako věc nemá žádnou hodnotu. Ta tkví v již zmiňované informaci ležící na povrchu, kterou buď nese, či nenese. Za zmínku rovněž stojí jeho názor týkající se dalšího nakládání s fotografií, tedy že vyvolává pocit možnosti aktivního zapojení se a reagování na události, které jsou zobrazovány. Flusser to ukazuje na příkladu fotografie z libanonské války. Tu člověk může vystřihnout z novin a dál ji například ukázat přátelům, čímž získává pocit aktivní participace a přitom jej pouze nutí k rituálnímu chování. Fotografie tedy paradoxně nepřispívá k posilování kritického myšlení, ale k přechodu na pouhé fungování, přestože kritické myšlení v sobě člověk má a fotografie jej tedy nutí ho potlačit. Člověk je nedílnou součástí fotografického universa, ale bohužel v něm většinou pasivně přešlapuje jako ovládaná figurka, nežli samostatný a svobodný strůjce informovaného obsahu či příjemce skutečné informace, která může být ve fotografii ukryta. Svým cvakáním většina fotoamatérů dává zpětnou vazbu fotografickému průmyslu a nijak se nepozastavuje nad tím, že to nejsou oni, kteří si diktují, co fotografie ponese za poselství, ale spíše je to aparát, který ze svých omezených možností plodí stále stejné fotografie.

(Flusserova) Fotografie očima nefilosofa

Vrátíme-li se k historickému období a Flusserově teorii, že se lineární písmo snažilo snížit či eliminovat idolatrii přechodem z obrazového vyjádření na textové, přechodem z imaginativního na pojmové myšlení, a k vyústění v téměř ten samý fenomén, neboli textolatrii, je zajímavé sledovat, co se v postindustriálním světě děje s příchodem technického obrazu. Jak Flusser upozornil, v historickém období nakonec došlo k jakémusi spojení sil obrazu a lineárního písma, tedy že text začal být doprovázen ilustracemi. To je v dnešní době mnohem snadnější, nahradíme-li klasickou ilustraci  fotografií. Snadnější v tom smyslu, že její vznik nevyžaduje takové náklady na čas a peníze. Zároveň, poukazujeme-li na potlačení samostatného kritického myšlení a snahu dešifrovat sdělení, je také zajímavé sledovat, jak fotografii lidé snadno považují za odraz pravdy/skutečnosti, než je tomu u klasických obrazů. K těm totiž více lidí dokáže přistupovat jako k médiu, s jehož obsahem je možné manipulovat a u kterého je proto nutné ověřit informaci či k ní přistupovat kriticky. U fotografie však dokáže mnohem více lidí podlehnout dojmu, že nic jiného, než pravdu přenášet nemůže. Z toho usuzuji, že opět dochází k idolatrii. Lidé nekriticky přijímají to, co k nim na první pohled proudí skrze obraz. Technický obraz ovšem dle mého neumí pouze doprovázet nějaké sdělení, ale umí ho navíc také z části či úplně nahradit či komprimovat. Z praxe bych uvedla příklad takového nahrazení, kdy je na leckterých českých středních školách považováno za osvojení si obsahu knihy i to, že student alespoň (!) viděl filmové zpracování textové předlohy. Tedy, že se opět posouváme od textu k teď již technickému obrazu a navíc odhlížíme od vlastního kritického přístupu pouhým pasivním přijetím filmové adaptace, která navíc může překrucovat původní vyznění textu zapracováním vlastního názoru/přístupu tvůrce filmu. Film zde uvádím jako příklad z toho důvodu, že jej chápu jako dynamickou fotografii a myslím si, že je to další důkaz stále se opakujících zacyklených dějů.

Závěr

Flusserova filosofie fotografie je důkladným myšlenkovým systémem, který je dotažený do nejmenších detailů, ale možná právě proto se může stát těžko pochopitelným pro běžné (laické) čtenáře, neuvyklé kličkování ve smršti odborných termínů, které leckdy působí spíše jako útok, nežli snaha uvést čtenáře do problematiky filosofie fotografie. Sama musím přiznat, že jsem při čtení jeho eseje byla spíše zmatená. Protikladem k tomuto textu je dle mého názoru například esejistické dílo Susan Sontag S bolestí druhých před očima, které jsem zmínila již v úvodu. Sontag se zde snaží poukázat trochu měkkčím způsobem na vliv fotografie ve společnosti, kulturní a sociální dopady například válečných fotografií a, což bylo pro mne důležité, představuje své myšlenky čtivým způsobem, který nutně nevyžaduje hlubší předchozí znalost tématu. Naopak umožňuje vhlédnout pod pokličku konkrétním fotografiím, čemuž by jinak člověk při samostudiu a rozboru zmíněných fotografií a událostí musel věnovat mnohem více času. Na druhou stranu si uvědomuji, že to je opět pouze jeden z přístupů a je proto potřeba hledat i jiné cesty, aby člověk neuvízl v nekritické pasivitě vzhledem k obsahu filosofických textů, kterou Flusser kritizoval.

Použité zdroje

FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Vydání 1. Praha : Hynek s.r.o., 1994. 75 s. ISBN 80-85906-04-X.

JOHNSON, William S. et al. Dějiny fotografie: Od roku 1839 do současnosti. Praha : Slovart : Taschen, 2010. 766 s. ISBN 978-80-7391-426-4.

LÁB, Filip; TUREK, Pavel. Fotografie po fotografii. Vydání 1. Praha : Karolinum, 2009. 130 s. ISBN 978-80-246-1617-9.

SONTAG, Susan. S bolestí druhých před očima. Vydání 1. Praha : Paseka, 2011. 113 s. ISBN 978-80-7432-092-7.

Fotografie v době Instagramu

Fotografie v době Instagramu

Úvaha je součástí atestace předmětu ANM50557 - Fotografie v proměnách času, ZS 2012/2013.

Doba, kdy fotoaparát ovládal pouze zkušený fotograf a kdy vytvoření jedné fotografie zabralo poměrně hodně času a úsilí, je nenávratně pryč. První velký průlom nastal s příchodem klasických analogových fotoaparátů určených pro spotřebu běžným uživatelem. Ovšem ještě větší uvolnění nastalo s přechodem z analogu na digitální informaci. Tento průlom je ilustrován na řadě možností nového (digitálního) média, jako je například snadná manipulovatelnost obrazem, ale také snížení finanční a časové náročnosti při pořizování snímků a všeobecná dostupnost. 

Co se týče manipulace obrazem a šíření obrazové informace, nabývá význam digitální fotografie s příchodem internetu a sociálních sítí, včetně různých moderních (mobilních) aplikací, nových rozměrů. 

Dvojí proměna reality a jak se z cvakaře stává umělec

Je-li fotografie považována za umělecké dílo, jsou Flusserovi cvakaři jistou ukázkou degradace nebo možná spíše stereotypizace a vyprázdněnosti tohoto typu umění. Fotografie je v jejich pojetí více náhodným dokumentem okamžiku, než-li promyšleným uměleckým dílem. 

Dle Viléma Flussera [1994] jsou cvakaři autory například fotografií z dovolených, které však nemají primárně univerzální uměleckou hodnotu. Nesou především a často právě jen vzpomínky autorů a případně osob zachycených na snímcích. Nejsou nijak vykonstruované a jsou málokdy tvořeny s jasným uměleckým záměrem. Toto samotné ovšem není důkazem prázdnoty obrazu, ale je jím spíše fakt, že se k těmto fotografiím díky jejich přebujelosti často ani autoři již nikdy nevrací. Nelákají tak, jako barokní malby v galeriích či umělecké fotografie v ateliérech, k návratu, nefascinují. Pohled na cvakaře se však do jisté míry může měnit s příchodem mobilních aplikací a sociálních sítí typu Instagram. Ten umožňuje vylepšovat mobilní fotografie za použití různých digitálních efektů a filtrů a touto post-editací vytvářet z obyčejné (často i nudné) fotografie malé mistrovské dílo, které si dál získává sympatie nejen přátel autorů (followerů), ale i úplně cizích lidí. Instagram a sociální sítě obecně vytváří nový prostor, jakousi virtuální galerii, do které mohou návštěvníci chodit cíleně či náhodně a mohou zde vyhledávat nebo objevovat nové umělce.

V souvislosti s Instagramem mi ale také přijde zajímavé, že, je-li realita zachycená fotoaparátem považována pouze za fotografickou realitu, blíží se takové zachycení po post-editaci další aplikací (např. Instagramem) mnohem více původnímu/klasickému obrazu či malbě, než jak je tomu u běžných fotografií. Každý tento zásah do skutečnosti ji totiž většinou mění ani ne tak kvůli manipulaci s pravdou, ale spíše kvůli manipulaci s estetickou stránkou. Cílem je zde mnohem častěji vytvořit něco krásného či líbivého, nikoliv falšovat realitu či lhát příjemcům informace.

Kdyby však bylo autorovým cílem lhát, neměl by to dnes nikterak těžké. U digitálních fotografií s efekty a filtry totiž nikdo příliš nepochybuje o (ne)autentičnosti snímku. A bohužel to, že fotografie skutečnost zobrazuje jinou, než jaká doopravdy je, ani nikomu příliš nevadí. Lidé nepodrobují fotografii kritice. Nejdou při jejím zkoumání do hloubky, spíše tápají po povrchu a nechávají se jen bavit retro vzhledem či pohledem rybího oka. Dalo by se říci, že jde o jakousi vizuální lenost, která ale není jen dílem Instagramu a post-editace. Může být důsledkem redundance obrazových/fotografických informací v dnešní době obecně. Lidský mozek se brání záplavě fotografií a obrazů, které se na nás tlačí z výloh, reklam, plakátů a billboardů buď selekcí celkově přijímaných informací a nebo pouze povrchovým vnímáním. Na druhou stranu řada lidí velice ochotně avšak mylně přijala cestu poznávání obrazem za snazší oproti získávání informací z textu. Je-li pro ně však těžké kriticky myslet nad textem, stejné je to i u obrazu, který ale při letmém pohledu vzbuzuje v člověku dojem, že přijal vše, co nabízené zobrazení přenáší. Například nejen děti dnes nahrazují povinnou školní četbu filmovým zpracováním, ale i dospělí se rádi nechávají ošálit fotomontážemi a různými pikantnostmi zachycenými na fotografiích v bulvárních časopisech, které při zběžném pohledu ráno v rukou cestujících v městské hromadné dopravě převládají nad kvalitní literaturou či seriózními novinami. Ve své podstatě však nejde tolik o dobrovolnou lenivou reakci, ale spíše o nevyhnutelný vývoj, bez kterého bychom se v dnešním obrazovém světě nejspíše zbláznili, jak je patrné z popisu doby, která se nás snaží svým důrazem na všudypřítomné vizuálno vysát. Obrana proti explozi obrazových informací Instagramem a podobnými zkrášlujícími nástroji je tak vlastně ještě relativně mírnou a koukatelnou reakcí, která odráží dnešní povrchní způsob života.

Použitá literatura

FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: nakladatelství Hynek, s.r.o., 1994. 73 s. ISBN 80-85906-04-X.

Ticho jako TÉma #2

Jen tři tečky - kaňky na sítnici,
když hledíš do slunce svým prázdným pohledem.
Jen tři tečky - kaňky na silnici,
když hledíš do slunce a měníš svůj směr.

Zoufalé volání o pomoc v metru

Posledních několik týdnů mi na eskalátorech poutají pozornost šedé zmuchlané plakáty popsané sice relativně velkým, leč dlouhým textem, který nikdy nestihnu dočíst do konce. Prvních několik slov možná i vět dá tušit, že jde o propagaci nějaké neziskové organizace, která se nejspíš zabývá pomocí dětem, ženám, týraným lidem...

Teprve před týdnem se mi povedlo na přestupu na Florenci objevit jeden plakát ještě před nástupem na jezdící schody a začíst se. Příběh šikanovaného dítěte. Konečně jsem si také všimla loga sdružení Linky bezpečí v dolním rohu a malého nevýrazného textu, který vybízí k přispění pomocí DMS zprávy na konto této organizace. "Dobročinná kampaň, aha." prolítlo mi hlavou.

Proč ale o plakátech píšu a neposílám místo toho SMSku? Vím, že poutají nejen mojí pozornost. Spousta lidí na eskalátorech vyvrací hlavy a snaží se text dočíst. Marně. Několik mých přátel mi to i dosvědčilo. Problém je, že nikdo pořádně netuší, na co ty plakáty vlastně jsou, přestože je všichni potkáváme denně na přestupech. Je jich spousta. Člověk sice zpozoruje první velké slovo, zbytek textu mu  ale unikne a s ním i buď zájem nebo rovnou celý smysl. Asi málokdo se pídí dál po informacích, když už v klidu sedí doma nebo v práci u internetu. Na reklamu většina spíše zapomene nebo se jí pokusí pochopit při zpáteční cestě... Opět marně. 

Kampaň je tak podle mě stejně zoufalým voláním o pomoc, o kterém se přímo z jejích plakátů můžeme dočíst. Lidé, kterým Linka bezpečí pomáhá, často nevolají hned na její číslo. Volají o pomoc u přátel a známých. Často způsobem, který jejich příjemci nechápou. Málokdy si takoví lidé řeknou o pomoc přímo. Bohužel stejně tak i Linka bezpečí v případě této kampaně.

Kéž by se tedy aspoň víc lidí pídilo. Nebo alespoň po dočtení tohodle žbleptu pošlete DMS ve tvaru DMS LINKABEZPECI na číslo 87777. Sdružení dostane 27 korun a vás může na chvíli přestat trápit, kdo na vás z těch reklam každé ráno tak zoufale volá.

Já na to jdu teď...

Plakáty ke stažení zde:

Napřed...

Pořád...

Nenechají...
Už nemůžu...

Ticho jako TÉma #1

Nedělní poledne líně ovládlo perón.
Sem tam podpatky prohrabávají strukturu
a vzadu kašel a lednové bacily.

To ticho... jak po boji,
to ticho... jak před bojem.
Češi dostali na frak.

Portréty malých / velkých osobností

Portréty malých / velkých osobností 

Recenze je součástí atestace předmětu ANM50557 - Fotografie v proměnách času, ZS 2012/2013.

Výstava: Portraits by WOWE

2. 11. 2012 — 6. 1. 2013

Leica Gallery Prague

Pražská Leica Gallery patří svým rozsahem mezi menší, dalo by se možná říci i komornější, galerie zaměřené výhradně na vystavování fotografií, přesto představuje pro uměleckou i laickou veřejnost prostor s vytříbeným vkusem. Aktuální výstava Portraits by WOWE se však svou vytříbeností může zdát pro mnohé návštěvníky poměrně diskutabilní. 

Druhý listopadový den byla otevřena v Leica Gallery výstava s názvem Portraits by WOWE. Celkem 57 vystavených fotografií představuje průřez dílem německého fotografa známého pod pseudonymem WOWE. WOWE, vlastním jménem Wolfgang Wesener (1960), studoval na počátku 80. let 20. století obor Communication Design na německé škole Folkwangschule Essen a již v době studia se aktivně věnoval fotografování. V roce 1984 se odstěhoval do New Yorku, kde asistoval při focení nočního života pro Details Magazine Hansi Namuthovi a Evelyn Hofer. Od roku 1986 fotografoval pro časopis FAZ Magazín a tato spolupráce trvala celých 20 let. Fotografoval však i pro další časopisy jako Vanity Fair, Stern, či The New Yorker. Právě z tohoto období fotografické kariéry je zastoupeno v souboru Portraits by WOWE nejvíce prací. 

WOWE se zaměřuje na portrétní fotografii, a to jak barevnou, tak i černobílou, která ve vystavovaném výběru více dominuje, snáze upoutá návštěvníkovu pozornost. Paradoxně jde však z velké části o portréty méně známých, ne-li neznámých, osobností, než v případě barevných fotografií, které se zaměřují na vyobrazení slavných person z řad uměleckých, politických, sportovních či průmyslových. Vystavený soubor je údajně tím nejlepším, co WOWE doposud nafotil a za co je toliko uznáván. Sama galerie uvádí, že fotí snímky s nadčasovou kvalitou, jakou se může pochlubit jen několik málo skutečných mistrů. Pohledem obyčejného návštěvníka však mohou jeho práce vzbuzovat protichůdné pocity, kdy na jednom konci stojí fascinace velkým jménem, na které se z mnohých stran snáší chvála, na straně druhé zklamání z precizních, avšak často fádních a nevýrazných fotografií různých osobností.

O WOWEho díle se nedá říci, že by vzbuzovalo kontroverzi. Svou prací se nesnaží prvoplánově provokovat, nezobrazuje postavy v nestandardních či netypických situacích, ale bohužel jeho fotografie ani nijak zvlášť nevyčnívají. Jde o čistě provedené ikonické portréty, dotažené do nejjemnějších detailů, které však postrádají konkrétní autorův rukopis, podle něhož by byly rozpoznatelné mezi fotografiemi jiných portrétních autorů. Pro návštěvníka tak může být možná mnohem zajímavější spíše samotná skladba a rozmístění fotografií. 

Kupříkladu vedle fotografie Václava Klause, který je často kritizován za netolerantní přístup k sexuálním menšinám, visí portrét Annie Leibovitz, přední americké fotografky, která patří mezi známé queer osobnosti (po dlouhá léta byla partnerkou Susan Sontag, jejíž fotografie ve výběru na výstavě také nechybí). Z lineární skladby portrétů známých či významných osobností může návštěvníka dále vytrhnout fotografie s názvem “Samir a Anya”, která bez jakéhokoliv dalšího komentáře zobrazuje sedmiletá dvojčata, o nichž víme pouze to, jak se jmenují a že stojí v Seattlu. S výjimkou fotografie WOWEho synů jde o jediný vystavený snímek, který nezobrazuje portrét někoho významného či úspěšného, ale působí spíše jako dokumentární fotografie jedné chvíle, jednoho okamžiku.

Jak již bylo zmíněno, výstava láká především na takové ikony, jako je Andy Warhol, kterého WOWE zachytil s autorovou pop-artovou podobiznou 2 měsíce před jeho smrtí, bývalá pornoherečka a italská politička Ilona Stallerová známá také pod uměleckým jménem Cicciolina, závodník Formule 1 Michael Schumacher či například spisovatel a beatník William Burroughs. Návštěvníka však spíše upoutá ta část výstavy, která zachycuje méně světoznámé, avšak nikterak nevýznamné osobnosti. Jsou jimi například čínsko-americký architekt I. M. Pei, autor přístavku sklo-ocelové pyramidy v pařížském Louvre, krajinářka April Gornik, hudebník Nobukazu Takemura, skladatel a vůdčí osobnost minimalistické hudby Steve Reich a mnoho dalších. Tento soubor fotografií je z velké části ukázkou pozdějších prací, které, jak sám WOWE tvrdí, často vznikaly z vlastního popudu autora, nikoliv na zakázku, a je z nich více patrný osobnější přístup vyvolaný vlastním výběrem. Snímané osoby často nesedí toporně v ateliéru, ale jsou zachyceny v prostředí, které je jim blízké, které je spjato s jejich působením a zasazuje je tak do širšího kontextu. Notnou dávku přitažlivosti a jistou atmosféru těmto fotkám také dodává absence barev a hra kontrastu světla a stínu, neboť jde o snímky černobílé. Kromě vystavených fotografií jsou některá další WOWEho díla také promítáná na obrazovce v galerii. Zde nechybí například portrét Václava Havla apod.

Udělat si vlastní obrázek o tvorbě Wolfganga Wesenera mohou návštěvníci Leica Gallery Prague každý všední den od 8:00 do 21:00 a o víkendu od 14:00 do 20:00, a to až do 6. ledna 2013, kdy výstava končí.

Více informací o galerii: http://www.lgp.cz