ON: Open Access a e-knihy - úvod

Varování: Text je podkladem pro úvod k příspěvku Open Access a e-knihy na seminář E-knihy 3 v NTK. Otevřeným přístupem v souvislosti s knihami jsem se nikdy příliš nezabývala, proto je samotný příspěvek úvodem i pro mne. Přistupujte k mým úvahám prosím se schovívavostí ;) 

zdroj: http://bit.ly/IoDoEX

O otevřeném přístupu (Open Access) se ve vědecké komunitě již poměrně dlouhou dobu živě diskutuje. A nejen zde, ale také na regionální a mezinárodní úrovni. Vznikají první národní politiky a pomalu dochází ke změně v praxi vědecké komunikace. Ovšem jde-li v těchto diskuzích člověk po typu dokumentu, zjistí, že se zde bavíme především o otevřeném přístup k vědeckým článkům (časopisům). Knihy jsou zmiňovány okrajově, či často opomíjené úplně, přestože jsou jedním z primárních nástrojů šíření vědeckého poznání především v humanitních a sociálních vědách (HSS). Teprve v posledních několika měsících je i kolem vědeckých monografiíí možné vysledovat změnu situace a rozšíření diskuze. Otevřené organizace a iniciativy si všímají knih a snaží se definovat standardy, které by otevřenost v knižním vědeckém publikování rychleji nastartovaly. Jednou z posledních zajímavých událostí, která se věnovala čistě otevřenému přístupu a knihám, byla konference Open Access Monographs in the Humanities and Social Sciences Conference (#OAbooks, Storify) pořádaná JISC Collection a OAPEN Foundation v červenci 2013.

Překážky pro OABooks 

Kromě zmíněné absence širší diskuze o otevřeném přístupu v souvislosti s monografiemi v úvodu, jsou knihám již v samotném procesu prosazování Open Access bohužel vedle klasických bariér otevřené vědy stavěny do cesty i další překážky v podobě silné preference tradičního printu, vysokých nákladů na vydání a specifického obchodního prostředí pro vydavatele odborných (e)knihy.

1. Náklady na vydání u vědeckých článků (v podobě article processing charges nebo také publication fees) se v průměru pohybují kolem $500 - $3000, zatímco u knih je to od $10 000 výš. Jako u článků je i zde snaha přenést náklady na autora, což staví velkou bariéru především autorům z chudších zemí/institucí, ale často i těm bohatším, neboť zvýšení nákladů o takovou částku u projektu není maličkostí, pokud s tím projekt nepočítal již při navrhování rozpočtu.
2. Přestože se o elektronickém publikování mluví již dlouhou dobu, technická část je v podstatě vyřešena (alespoň ta část, která se týká samotného vydávání), stále jsou knihy zakořeněné ve své tradiční formě - v papíru. Tento přístup preferují nejen čtenáři, ale také vydavatelé a autoři a není zatím masovější vůle toto měnit. Kniha je mnohem více považována za dokument trvanlivější povahy, než-li vědecký článek. I to může vést k nižšímu zájmu o elektronické vydání, které je - z logiky věci - snáze šiřitelné, ale také aktualizovatelné apod.
3. Byznys prostředí pro vydavatele odborných knih je specifické. Většina univerzitních vydavatelství vydává řadu monografických publikací, přestože jsou ztrátové a pouze několik z celého portfolia se probojuje na klasické knižní trhy a má (finanční) úspěch. Zde zřejmě Open Access v jejich očích představuje nebezpečí ztráty poslední kapky zisku, který jim pár úspěšných titulů přinese.
4. Neznalost a neochota ze všech zúčastněných stran není překážkou pouze pro otevření knih, ale pro otevření ve vědě a světě vůbec. Ze strachu se všichni raději drží v zavedených kolejích a proto se do experimentování s novým typem publikování knih příliš nikdo nehrne.

Co musí vydavatelé před otevřeným vydáváním řešit?

Úplně na začátku stojí otázka, jaký business model zvolit, neboť s přechodem na Open Access je potřeba zajistit finance na vydávání jinou cestou, než je tomu u klasického publikování/obchodování. Zde ještě také záleží, jakou z cest otevřeného přístupu vydavatel zvolí. Přestože by zbožným přáním většiny knihovníků byla zelená cesta, vydavatelé budou nejspíše více pokukovat po cestě zlaté, kdy přístup k publikaci sice zajišťuje vydavatel, inkasuje za něj ovšem peníze. Od koho, to už záleží právě na zvoleném business modelu. 

printscreen: www.freemium.org

Ve světě vědeckých článků a časopisů je vedle institucionálního či komunitního financování vlastní vědecké produkce častý model autorských poplatků, tzv. placený otevřený přístup. V případě knih je však tento model autorských poplatků pro řadu autorů nedostupný. Ne každý si může dovolit za publikování své knihy zaplatit cca $10 000. Vydavatelé proto často nabízí fondy pro autory z chudších zemí (viz SpringerOpen a jeho Open access waiver fund), nebo různá členství, kdy za autory platí publikování jeho instituce. I zde je však nutno zmínit, že částky účtované za OA ke knihám nejsou drobným nákladem ani pro zaměstnavatele/instituce… Existují však další příklady business modelů, které jsou využívány i v jiných kreativních odvětvích. Např. do-it-yourself (DIY) Model, který je v podstatě nejméně nákladný, vhodný pro autory/vydavatele, kteří nestojí o zisk a jde jim primárně o šíření myšlenek. Autor jednoduše knihu zpřístupní na webu (v lepším případě i pod nějakou CC licencí). Problematické zde je, jak mohou knihovny takovou knihu objevit a získat do fondu? Náklady s sebou nese např. požádání o ISBN. Dalším příkladem je Freemium Model, který stojí na principu “něco zdarma, něco za peníze”. Freemium uživatelům zajistí okamžitý přístup po vydání zdarma k určité verzi (např. pouze pro čtení v prohlížeči, jednoduché PDF), zatímco k prodeji je určena např. verze pro stažení, PRO verze (epub, mobi, ...), print verze (print-on-demand) apod. Jiným příkladem obchodního modelu, který lze využít i pro vydávání Open Access monografií, je tzv. Advertising and Promotional Model. Ten využívá funkcí a charakteristik digitálních dokumentů a zisk generuje například z reklam umístěných či odkazovaných z knih, product placementu apod. O něco méně tradičním, ale v poslední době rozvinutým modelem nebo možná spíše způsobem zajišťování peněz na vytvoření nějakého produktu, je crowdfunding, tedy získávání financí od nadšenců a veřejnosti pomocí nějaké internetové služby. Speciálně pro vydávání Open Access knih existuje například projekt unglue.it. Není výhradně zaměřen na vědeckou literaturu, projekty nijak žánrově neomezuje. Knihy jsou po vybrání cílové částky zveřejněny pod licencní Creative Commons. Dále je možné finance na zpřístupnění knihy v režimu Open Access získat prostřednictvím různých konsorcií knihoven či vědeckých institucí. Příkladem mezinárodního konsorcia, kde díky nákupu zdrojů do knihoven vznikají prostředky pro následné OA zpřístupnění, je Knowledge Unlatched. Tento projekt zajišťuje díky penězům z konsorciálních nákupů zdarma dostupné PDF v OAPEN Library, print a další verze jsou distribuovány za poplatek. 

K business modelům je možná vhodné ještě uvést, že se ve většině případů nevylučují, ba naopak. Je proto možné různé přístupy kombinovat. Vždy by však vydavatelé měli mít na paměti, že Open Access je o zlepšení přístupu a využití vědeckých publikací, nikoliv o zisku, ač se jim to může sebevíc nelíbit.

Obchodní model však není to jediné, co vydavatel řeší. Dále jsou tu otázky publikačního modelu, tedy kdo se publikování účastní a jaké jsou jeho funkce a publikační proces jako takový, tedy workflow, postupy, formáty a platformy. V souvislosti s otevřeným přístupem je nutno promyslet, jak budou díla zpřístupněna. Výhoda digitálního publikování spočívá mj. v tom, že je možné snadněji a častěji aktualizovat obsah. Je však nutné řešit, jak poté nové knihy a nové aktualizace distribuovat dále. Zda jednoduše ke stažení na stránkách vydavatele, nebo v readeru v prohlížeči, či jestli by nestálo pro většího vydavatele investovat například do portálu, který by byl schopný komunikovat s knihovními systémy apod. Důležitým aspektem je i pro tuto stránku vydávání samotná cesta Open Access. V případě, že by vydavatel zvolil zelenou cestu, vyvstává zde otázka, s jakými podmínkami povolí autoarchivaci? Zda nastaví časová embarga? Jakou verzi budou moci autoři zveřejňovat? Kde a s jakými náležitostmi apod.

zdroj: http://bit.ly/IoDwUS

Další otázky či aspekty vydávání jsou již podobné těm, které obecně vydavatelé v souvislosti s elektronickým publikováním řeší. Ještě je v souvislosti se zpřístupněním nutno promyslet, jaký zvolit formát pro vydání knihy. Zda vydat knihu ve více formátech, zda všechny nechat zdarma, nebo některé verze zpoplatněné? Formát by se měl odvíjet od obsahu - je důležité vědět, zda se obsah bude v daném formátu dobře zobrazovat (např. vzorce, odkazy), zda splňuje účel textu apod. Dále je potřeba řešit identifikace digitální knihy. Tištěné monografické publikace si vystačily s ISBN, ale co ty elektronické? Zde pro vydavatele či autory vyvstává otázka, zda knihám přidělovat identifikátor jeden, nebo zda volit jednotlivé identifikátory pro kapitoly. A to nejen pro lepší odkazování a citování, ale také např. i pro sledování vlivu pomocí tzv. Altmetrics aj. Spolu s formátem by u zpřístupňování vydavatelé neměli zapomenout promyslet otázku copyrightu a licencí. Pravý Open Access totiž neodstraňuje pouze bariéry v přístupu, ale také některé bariéry v užití. K tomu slouží licencování děl pod volnými licencemi. Těmi nejužívanějšími jsou licence Creative Commons, které lze snadno aplikovat i na elektronické knihy. V současné době vyšla již 4. verze, která se aktuálně portuje do českého prostředí. Pro využití CC licencí při publikování odborných prací vznikla řada příruček, návodů a doporučení. Např. pro HSS autory vznikla příručka Creative Commons for HSS authors. 

Open Educational Resources
Specifickým příkladem knih jsou učebnice, které spadají pod učební/vzdělávací materiály a ve světě Open Science mají vlastní otevřenou iniciativu Open Educational Resources. Kniha (učebnice) může být například vydávána/zpřístupňována jako wiki s garanty témat. Dobrou ukázkou v českém prostředí jsou Wikiskripta, portál medicínských výukových materiálů. Nebo mohou být texty zpřístupňovány v e-learningu, na stránkách předmětu/vyučujícího, případně mohou být elektronicky vydávány přes vydavatelství, ale zpřístupněny v alespoň jedné verzi jako Open Access. Příkladem vydavatelství, které se mj. specializuje na vydávání učebních textů, je BookBoon.

Příklady OA vydavatelů, databází a portálů knih
Přestože bylo v úvodu naznačeno, že zájem o Open Access u vydávání monografií není tak veliký, lze nalézt řadu vydavatelů, kteří již tento model zpřístupňování do své praxe zavedli. Jedním z nich je například InTech, který je vedle vydávání časopisů zaměřený i na knihy z oblasti přírodních, technických a lékařských věd (STM). Dále National Academies Press (NAP), Open Humanities Press, Open Book Publishers a otevřený přístup k vybraným knihám nabízí také O'Reilly Open Books Project. Vedle vydavatelství můžeme najít i několik portálů či databází, které agregují záznamy a fulltexty otevřených knih. Tím asi nejznámějším je Directory of Open Access Books (DOAB), mladší sourozenec portálu pro otevřeného časopisy DOAJ a dále třeba OAPEN Library. Portál, který vznikl v rámci projektu financovaného EU, jehož cílem bylo a je dosáhnout udržitelného publikačního modelu pro odborné knihy v HSS a zlepšit viditelnost a využitelnost vysoce kvalitního výzkumu v Evropě.

Pár postřehů závěrem

zdroj: http://bit.ly/IoDPz5

Je zvláštní, že se elektronickému publikování knih, potažmo otevřenému přístupu, tolik lidí/organizací brání. Internet ve své podstatě nabízí možnosti, o kterých se nám v době printové nemohlo ani zdát. V souvislosti se svobodou publikování přináší nižší náklady na publikování e-verze dokumentu například možnost postpublikační selekce založené na recenzích, ohlasech a reakcích čtenářů a kolegů z oboru. Zisk tak může přijít například z prodeje placených verzí těch knih, které by v době prepublikační selekce nedostaly vůbec šanci. S výběrem souvisí další fakt, a to že o vydání knihy se rozhoduje často na základě předpokládaného zisku, nikoliv na základě předpokládaného impaktu. Toto je pro vědeckou literaturu obzvláště bolestivé.
Zůstaneme-li u tradičního modelu vydávání a zpřístupňování vědecké literatury, budou za chvíli knihovní regály prázdné a nebo plné zastaralých dokumentů z dob, kdy ještě v rozpočtu knihoven na nákup zdrojů něco bylo.
Poslední zmínkou k zamyšlení je fakt, že bez snahy všech článků informačního procesu nemůže nový model nikdy efektivně fungovat. Původní smysl vědecké komunikace se postupně vytratil a nahradil jej zájem o zvyšování bohatství úzké skupiny lidí, v mých očích podomních prodejců. Tito drží v šachu všechny ty, díky jejichž práci vůbec mohou existovat. Proto by si především vědci (a vědecké instituce) měli uvědomit, že to jsou oni, kdo utváří základní komoditu, kterou pak někdo vezme, nabarví na růžovo a velice draze jim ji prodá zpět. A nejen jim, ale také kolegům v oboru a také veřejnosti, která za vznik znalosti už jednou zaplatila. Vědci se musí začít bránit. Například tím, že budou publikovat pouze u těch vydavatelů, kteří jsou ochotní něco změnit, kteří zajistí plnou návratnost veřejné investice.

Prezentace (společná s otevřenou FFspřízněnkyní @radysh)
.

Použité zdroje

Collins, Ellen. Mandates, funding and embargoes, what are the options? [online prezentace]. 2013, slide 10 [cit. 2013-11-26]. Dostupný pod CC BY 3.0 Unported Licence z WWW: <http://www.slideshare.net/OAbooks/ellen-collins>.

Ferwerda, E. Open Access monographic publishing in the humanities. Information Services & Use [online]. 2010, vol. 30, no. 3-4 [cit. 2013-12-02]. s 135-141. Dostupný z WWW (DOI): <http://dx.doi.org/10.3233/ISU-2010-0611>. ISSN 1875-8789.

Hellman, E. S. Open Access E-Books. In Polanka, Sue (ed.). The No Shelf Required Guide to E-book Purchasing. Chicago: American Library Association, 2011, s. 18-27. ISBN 978-0-8389-5836-0.

Jisc [online] Bristol: JISC, 15 July 2013 [cit. 2013-11-26] Blog. Is open access the future for monographs?. Dostupný z WWW: <http://www.jisc.ac.uk/blog/is-open-access-the-future-for-monographs-15-jul-2013>. 

Pinter, Frances. Knowledge Unlatched [online prezentace]. 2013 [cit. 2013-11-26]. Dostupný z WWW: <http://www.slideshare.net/OAbooks/frances-pinter-jiscbl>. 

Moje TOP přednášky na #kbarcampu

Původně jsem o prvním knihovnickém barcampu chtěla sepsat souhrnný článek, ale jak se tak probírám (stále ještě) zmatenými myšlenkami, došla jsem k názoru, že bude lepší vyzdvihnout jen ty přednášky, které IMHO nejvíce vyčnívaly, ke kterým bych se sama ráda vrátila a které bych chtěla doporučit ke shlédnutí (v IDR -- až budou videozáznamy a všechny prezentace ,)) těm, kteří si #kbarcamp nechali ujít.

Nutno podotknout, že na #kbarcampu jsem byla nejen jako účastník, ale také jako technická podpora spolu s dalšími kolegy z NTK a i když jsem se snažila přednášky vnímat s co největším zaujetím, dost mi toho bohužel uniklo. Kvůli kabelům, překlikávání prezentace, shánění toho a tamtoho atd. Právě i kvůli pracovní povinnosti a rozložení zajímavých přednášek do více místností se mi nepovedlo vidět všechny přednášky, které jsem vidět chtěla, tak vypichuji jen ty zmiňované fajnovky, které se mi vidět povedlo. Paradoxně většina z nich lízla knihovny a knihovnictví jen okrajově. Škoda... (?) Nicméně i tak si myslím, že by si v nich mohl najít inspiraci pro svou práci / knihovnu / směřování nejeden knihovník.

Na první místo bych vedle sebe postavila Michelle Losekoot s přednáškou Skill & love share v Čechách aneb Buďte každý den o něco lepší a Honzu Cibulku, který si knihovníka představuje jako mediátora veřejně přístupných dat. Michelle proto, že předvedla ve svých 30 (jo?) minutách, jak se dá představit živě, interaktivně a profesionálně projekt (Naučmese.cz), který stojí za pozornost všem zvědavcům, hltačům moudrostí a nadšencům do dobrovolného vzdělávání (se). Vlastně jsem měla pocit, že sedím na jedné z těch emočně nabušených amerických business prezentacích a až na konci jsem si uvědomila, že jsme se bavili (!!) o něčem, co zas až tolik business není. Co se týká obyčejných smrtelníků .) Honzu vedle Michelle stavím na první místo především pro zvolené téma otevřených dat, které oproti jiným - teoretičtějším - přednáškám představil stravitelně a zároveň velice komplexně. Zároveň jako jeden z mála (těch, kteří mě zaujali) představil téma, které se knihoven hodně týká. Tedy, mělo by / mohlo by.

Před začátkem #kbarcampu jsem slyšela řadu lidí mluvit o Petru Ludwigovi a jak se všichni těší na jeho Osobní wiki aka mozek 2.0. Věděla jsem, že přednáší v noční studovně v době, kdy budu hlídat myš a vzduch a tak jsem sama začala být zvědavá o co půjde. Způsob prezentace opět neknihovnický (chápej nezaprdnutý), co mě ale nejvíc zaujalo, že Petr vyzval všechny, aby si zapsali a odnesli z jeho prezentace jen jednu myšlenku / nápad / úkol / poselství... A to to, co je prostě a jednoduše nejvíc upoutalo. Co jim zůstalo v hlavě. Jasně, také se poohlédnu po Konci prokrastinace, ale především mě zaujala systematičnost, kterou bych potřebovala vnést do mých vysokoškolských a pracovních poznámek. Úkol stáhnout Tiddlywiki už mám v TODO listu .) 

Tereza Venerová nastoupila s tím, že po Petrovi nemá nijak snadnou pozici, přesto tleskám za velice praktickou prezentaci Váš web, vaše pravidla. Zaujaly mě především ukázky a příklady konkrétních nástrojů na homemade uživatelské testování. Matně si vzpomínám především na FiveSecondTest, Mouseflow a na kartičkovou metodu. Zbytek s vámi dostuduju (doufám) z prezentace nebo z videozáznamu.

...Jak tak dávám myšlenkám řád a píšu k nim nějaké ty řádky, uvědomuju si, že jich zas tak málo zajímavých nebylo a že by jich za zmínku stálo možná mnohem víc. Tak asi místo dalšího žbleptání radši doporučím sledovat web #kbarcampu a záznamy v IDR.

A přidávám ještě pár fotek, především z afterpárty, která se rozhodně povedla ,)


UPDATE: 16.4.2013 13:10
Díky vkládání záznamů do IDR mě upoutala další přednáška - Záchranáři, katastrofy a "knihovníci"? Jiřího Zemana, který velice zajímavým způsobem upozorňuje na možné propojení mezi záchranáři a knihovníky / informačními specialisty. Zmíněná byla i Krizová mapa Česka, kterou nedávno spustila Česká televize (+1).
Za pozornost stojí i přednáška JustXsi: Data jako životní styl. V souvislosti s tím bych upozornila na českou FB skupinu Quantified Self a pokud byste hledali někoho, kdo se (mimo jiné) QS zabývá už delší dobu, doporučuji sledovat Denisu Keru.

ON: Repozitáře v paměťových institucích - ano či ne?

Handout mám sepsaný od konce listopadu, ale k editaci a žbleptnutí se dostávám až teď. Ono ostatně stejně není moc o co stát. Žádné objevy nepřináší .))

Repozitáře v paměťových institucích - ano či ne? | Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě 2012, 29. listopadu 2012

Přednáška problematiku budování repozitářů nakousla v obecné rovině a jejím cílem bylo především vyvolat v posluchačích otázku, zda vůbec jejich instituce digitální repozitář potřebují a zda by jim mohl přinášet nějaký užitek. 

Paměťové instituce

„Knihovny, archivy, muzea, výzkumné ústavy, univerzity, jejichž cílem je ochrana a zpřístupňování dokumentů kulturního dědictví.“ [Marvanová, 2003-].

Definice z TDKIV kromě vymezení pojmu paměťové instituce také vyzdvihuje jejich hlavní činnost, tedy uchování a zpřístupňování národního kulturního dědictví, ať už analogového/fyzického či digitálního. Není to však to jediné, čím se paměťové instituce zabývají. Mezi další neméně důležité činnosti patří například  i publikační, vzdělávací a vědecká činnost, při níž vznikají nové dokumenty/zdroje informací, kterým už se tak důkladné ochrany a zpřístupňování v řadě institucí nedostává. 

Co produkují univerzity a výzkumné ústavy víme...

Velké zastoupení v produkci univerzit mají školní práce - tedy vysokoškolské kvalifikační práce, ale mohou sem patřit i semestrální, seminární práce, eseje atd. Dále jsou zde vědecké výstupy jako články, monografie, sborníky, dále konferenční materiály a také učební texty (skripta) apod.

U výzkumných a vědeckých ústavů jsou to publikované vědecké práce (články, monografie...) a dále různé výzkumné a projektové zprávy, konferenční materiály (prezentace, papery, postery) apod.

Produkce těchto dvou typů paměťových institucí je nejen odborné ale i široké veřejnosti alespoň okrajově známá.

...ale co produkují muzea, archivy, knihovny a galerie... (?)

Po zběžné analýze toho, co vzniká v paměťových institucích, nám vznikl wordcloud těchto dokumentů.

Jak bylo řečeno v úvodu, jednou z možných činností paměťových institucí je také věda a výzkum, v jejímž rámci tak vznikají publikované výstupy (články, monografie, vlastní časopisy). V případě nevýzkumných (ale i výzkumných organizací) dále vznikají polo- či nepublikované dokumenty (šedá literatura), mezi které patří např. nálezové zprávy, výroční zprávy, průvodce expozicí, katalogy výstav, metodiky, pracovní listy, dotazníky, přehledy, edukační videa apod. 

...a kam s tím?

Pro unverzity, vysoké školy a vědecké instituce je dnes již téměř standardem, že publikační činnost a produkci ukládají a často i veřejně zpřístupňují v digitálním repozitáři. U ostatních paměťových institucí (knihovny, muzea, archivy) tomu tak ve většině případů zatím není. Když už svou publikační činnost zveřejňují, činí tak zpravidla prostřednictvím webových stránek. Tento přístup je sice levný, rychlý a nenáročný, je zároveň velice krátkozraký. Dokumenty na webových stránkách nejsou chráněny z pohledu dlouhodobého uchování, jsou ukládány často nesystémově, nejsou dohledatelné (chybí např. metadata, není jasné, v které rubrice jsou apod.) a zároveň vznikají často duplicity, tedy že je dokument např. vystaven na více místech apod.

Považujeme-li publikovanou a nepublikovanou produkci paměťových institucí za významné dokumenty, které je nutné uchovávat, nabízí se možnost inspirovat se od VŠ a vědeckých institucí a využívat ke sběru, archivaci, ochraně a zpřístupnění digitální repozitář.

Digitální repozitář

Definice [Cubr, 2003-] není na první pohled nijak objevná, říká to, co by člověk od digitálního repozitáře očekával, tedy že jde o nějaký informační systém určený k digitální archivaci, nebo-li zajišťuje uložení, ochranu, integritu, autenticitu a zpřístupnění digitálních dokumentů. Je však důležité si uvědomit, že toto všechno zajišťuje s ohledem na dlouhodobý horizont.

Digitální repozitáře mohou být buď institucionální (obsahem je produkce jedné instituce), oborové (obsah je vymezen předmětově), víceoborové (multidisciplinární) či sdílené, kdy jedna instalace slouží jako repozitář pro vícero institucí. Příkladem sdíleného repozitáře může být třeba Digitální repozitář NUŠL.

Repozitáře mohou obsahovat publikované i nepublikované dokumenty (šedá literatura), které mohou být textové, obrazové, audiovizuální. 

Typické instituce s repozitářem

Jak již bylo řečeno, typickými uživateli digitálních repozitářů jsou univerzity a vědecké organizace. V případě České republiky tomu není jinak a již dnes máme několik repozitářů, které splňují dokonce požadavky na otevřenost.

Ukázkou digitálního univerzitního repozitáře, který slouží jako uložiště diplomových prací společně s vědeckou produkcí instituce je například Digitální knihovna Univerzity Pardubice. Naopak na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně se rozhodli tyto dva typy produkce oddělit a diplomky mají svůj repozitář a vědecké publikace také. Dalším velice známým příkladem digitálního univerzitního repozitáře je repozitář Absolventů a závěrečných prací Masarykovy univerzity.

Co se týče výzkumných ústavů, příkladem je systém ASEP Akademie věd České republiky, který slouží jako systém informací o publikační činnosti, tedy jako systém bibliografických záznamů. Ovšem od 2. ledna 2012 je možné k bbg. záznamům ukládat také plné texty. Pokud není plný text veřejně dostupný, je možné pomocí formuláře vyžádat od autora kopii plného textu.

Netypické instituce s repozitářem

Digitální repozitáře v ostatních paměťových institucích jsou stále spíše netypické. Že ale mají smysl bych ráda demonstrovala na několika příkladech.

Národní technická knihovna - Institucionální digitální repozitář NTK

Institucionální digitální repozitář NTK buduje od roku 2010. Stojí na systému Invenio (verze 1.0.0) a slouží jako studijní knihovna výzkumu vývoje NTK. V současné době obsahuje cca 500 záznamů, u většiny je připojený i plný text, který ovšem není vždy veřejně dostupný. U záznamů je možné omezit přístupnost pouze pro zaměstnance NTK – např. interní dokumenty, které je nutné dlouhodobě uchovávat, nebo které obsahují neveřejné informace apod. IDR obsahuje konferenční materiály, zprávy, propagační materiály, školící materiály, dokumenty informační povahy a autorské práce. Ukládání a zpřístupňování se řídí směrnicí ředitele NTK č. 6/2012 o vlastnických právech k výsledkům základního výzkumu, aplikovaného výzkumu nebo experimentálního vývoje a způsobu jejich ochrany a o změně směrnice č. 1/2011 o publikační činnosti zaměstnanců NTK a právech k výsledkům VaVal, která je v IDR také veřejně dostupná.

Příkladem muzejí, která mají vlastní digitální repozitář, je American Museum of Natural History a National Museum of Ethnology. Tyto dva repozitáře stojí na open source softwaru pro správu digitálního repozitáře DSpace a slouží oběma muzeím pro ukládání a zpřístupňování především výzkumných výstupů - papery, paměti muzejí, bulletiny, zprávy, komerční publikace atd.

…kde jinde mají repozitář? 

Ukázkou toho, že se dá digitální repozitář také využít i v komerční sféře, či pro jiné účely je portál Steelcase Stories. Firma Steelcase, která se zaměřuje na výrobu kancelářského nábytku, ke svému 100. výročí založila repozitář, který obsahuje řadu příběhů a milníky v průběhu vývoje firmy. Jednotlivé záznamy může přidávat kdokoliv pomocí jednoduchého formuláře - sama firma k tomu hned na úvodní stránce vybízí. Portál stojí na systému DSpace a vcelku patrný je rozdíl v grafice, kde je vidět, že pokud má instituce dostatek financí, může i digitální repozitář vypadat velice přívětivě.

Jiným příkladem využití systémů pro budování digitálních repozitářů je např. brazilský portál SBI Café. 

Proč ano? (výhody)

Repozitář jako výkladní skříň. → Je vidět, co konkrétní instituce dělá, čím se zabývá, co produkuje – repozitář může být dokladem činností pro zřizovatele, informačním kanálem pro veřejnost. Viditelné výsledky mohou zvyšovat prestiž instituce i oboru! Běžným obrazem knihovníka je, že sedí za pultem, dělá pššt a nebo si čte, běžným obrazem pracovníka muzea je, že sedí na židličce a hlídá, zda batohem nešmrdláte po exponátech, běžných obrazem archiváře je že skladuje a neustále někam přesouvá, pošupuje tuny nepotřebných papírů... Takto nás, pracovníky paměťových institucí, většinou vidí veřejnost. Repozitář však umožňuje ukázat i jinou stránku našich profesí. Ukazuje výsledky činností, které dokazují, že paměťové instituce dělají například i vědu, že zaměstnávají odborníky na konkrétní oblasti a že tito lidé mají co říct a čím obohatit společnost.

Repozitář jako paměť paměťové instituce. → U uchování dokumentů není důležité jen to, že jsou někde uloženy, ale především to, zda jsou uloženy a chráněny v dlouhodobém horizontu. Toto je důležitou vlastností digitálních repozitářů - zjednodušeně, že uchovají digitální informaci tak, aby bylo možné ji zobrazit i za 10, 20 let. Pro většinu lidí jsou důležité plné texty, je ale také nutné si uvědomit hodnotu metadat – co dokážeme přečíst a popsat dnes, nemusí být stejné za 10 let.

Repozitář jako důvod ke změně. → S tvorbou IR je nutné nastavit nové procesy ve fungování instituce – např. musí vzniknout institucionální politika/směrnice upravující publikační činnost zaměstnanců, mění se také způsob přístupu instituce k ne/zveřejňování vlastní produkce apod.

Repozitář jako nástroj pro komunikaci vlastních dokumentů. → Nejen ochrana a uložení, ale i zpřístupnění a možnost sdílení (harvestování dalšími nástroji, např. NUŠLem). Repozitář dále může fungovat jako důvěryhodné úložiště pro ty dokumenty, které instituce musí ze zákona zveřejňovat (výroční zprávy, výsledky výzkumných projektů atd.).

Repozitář jako brána do světa. → Repozitář umožňuje či zefektivňuje transfer informací za hranice instituce,.Ukázka toho, co dělají, upevňuje pozici instituce nejen na národní, ale i mezinárodní úrovni a přináší možnost navázání spolupráce na základě těchto viditelných výsledků.

Jak ano? 

Na proces budování repozitáře se mohou skeptici koukat jako na soubor nevýhod, které člověku pouze otravují život. Já bych tyto nevýhody raději převedla na jednotlivé kroky, které jsou na cestě k fungujícímu institucionálnímu repozitáři potřeba udělat.

Potřebujete lidi → Především potřebujete jejich znalosti a čas (práci).

Potřebujete politiku → Budování repozitáře nestojí pouze na schopnosti nainstalovat vhodný software, ale je nutné jej ukotvit v systému fungování instituce např. nějakou institucionální politikou, která vymezí, co je povinné ukládat, kdo za toto nese odpovědnost, kdo má k čemu jaká práva a případně tato práva rozšířit nějakou licencí (např. Creative Commons atd.).

Potřebujete hardware → Vcelku logicky potřebujete počítač/server, na kterém repozitář poběží. Dále je nutné přemýšlet také nad způsobem zálohování dat → kam s nimi atd.

Potřebujete software → Existují v podstatě 2 varianty - komerční software (Digitool) nebo open-source (DSpace, Invenio, ePrints). Repozitář je možné spojit s knihovním systémem/systémem pro sběr informací o publikační činnosti (Invenio/ASEP).

Jde to i jinak

Všechny předchozí kroky nejsou jednoduché a přináší instituci i jistou finanční zátěž.

Pokud nemáte lidi, kteří by byli schopni pracovat na projektu budování repozitáře, ale jste schopni vyčlenit alespoň 1(2) pracovníka na ukládání dokumentů (např. zaměstnance knihovny), nebo pokud nemáte peníze na software či hardware, můžete pro ukládání, zpřístupnění a archivaci (pouze některých druhů) šedé literatury využít např. jednu z variant spolupráce s NUŠL → vytvoření vlastní (institucionální) sbírky v Digitálním repozitáři NUŠL. Tato služba je institucím poskytována zdarma.

NUŠL zajišťuje archivaci plných textů a částečně i metadat (těch, které jsou v NUŠL zveřejňovány v metadatových záznamech), garantuje prohledatelnost dokumentů a zároveň rozšíření viditelnosti i do zahraničí, neboť je jeho obsah harvestován evropským systémem pro sběr šedé literatury OpenGrey.

Použitá literatura
CUBR, Ladislav, HAVLOVÁ, Jaroslava. Digitální repozitář. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2012-11-22]. Dostupný z WWW: <http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000014292&local_base=KTD>.

DROZDA, Jiří. Šedá literatura na VUGTK. In 5. ročník Semináře ke zpřístupňování šedé literatury 2012 [online]. 23.10.2012 [2012-11-24]. Dostupný z WWW: <http://nusl.techlib.cz/images/Drozda_prezentace_2012_CZE.pdf>.

MARVANOVÁ, Eva. Paměťová instituce. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha :Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2012-11-22]. Dostupný z WWW: <http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000003482&local_base=KTD>.

ON: Vědo, tady veřejnost, otevřete!

Vědo, tady veřejnost, otevřete! | Týden vědy a techniky, 12. listopadu 2012

Anotace k přednášce slibovala, že bude ukázáno, jak je jednoduché získat kvalitní a relevantní zdroje informací pro školní/vědeckou práci. Toho lze díky otevřenému přístupu (Open Access) docílit zdarma s pomocí internetu, pokud uživatel ví, kde má hledat. Chceme-li však mluvit o otevřeném přístupu ke kvalitním vědeckým informací, je potřeba si na úvod vymezit vědu, vědeckou komunikaci a tradiční způsob výměny vědeckých informací.

Co je to věda?
Když se řekne věda, všichni tak nějak tuší, o co jde, ale definovat ji je poměrně složité. Možná proto, že nás věda obklopuje v každodenním životě a přitom za tímto pojmem vidíme spíše pouze práci lidí v laboratořích, šílené výpočty nebo mnohaleté bádání nad zaprášenými knihami.
Jednoduchou definici přesto najdeme a dala by se vyjádřit například takto: “Věda je systematický způsob poznání skutečnosti. Předmětem vědeckého poznání mohou být objekty a procesy živé i neživé přírody nebo lidské společnosti.“ [Věda, 2001-]

Dělení vědy:
1. vědy o živé přírodě
2. vědy o neživé přírodě
3. společenské vědy

Věda jako taková se objevuje již v pravěku a dá se říci, že jde o logický vývoj, který doprovází samotnou evoluci lidské populace.

Jak se dělá věda?
Věda ovšem není pouze samotné bádání, ale skládá se z více procesů/fází, které dohromady utváří cyklus vědy/vědecké komunikace. Ten by se dal charakterizovat 5. fázemi [Svoboda, 2012]:
1. Studium, příprava

2. Výzkum, měření, závěry
3. Patentování, publikování
4. Citace, impakt, hodnocení
5. Rešerše, literatura

Běžně je z veřejných prostředků hrazen téměř celý tento cyklus - je placeno studium, příprava, ale i samotný výzkum, provedení experimentu, sběr dat apod. Poté se vědci snaží výstupy patentovat a především výsledky a závěry publikovat. Tyto výsledky se dostávají do oběhu, v jehož rámci jsou citovány, je měřen jejich impakt a mohou být postpublikačně dále hodnoceny. Jde-li o kvalitní výstup, stává se tedy literaturou pro jiné vědce a cyklus se dál opakuje.

Vědecká komunikace
Ruku v ruce s vědou jde také vědecká komunikace. Tento termín se objevil teprve nedávno, ale přesto můžeme říci, že se spolu s vědou vyvíjela již od počátku lidského bádání. Vědeckou komunikaci můžeme chápat jako formální způsob výměny vědeckých informací a poznatků mezi členy vědecké komunity, případě lze cílovou skupinu rozšířit a zobecnit na celou společnost.
Nejprve vědecká komunikace probíhala pouze ústně, posléze písemně. Přelom nastal v 17. století, kdy se ve Francii a Velké Británii objevují první vědecké časopisy. Postupně se součástí vydavatelského procesu stává recenzní řízení, které je známkou/potvrzením kvality.
Dalším mezníkem ve vývoji vědecké komunikace byl vznik elektronických databází v 70. letech 20. století a následně rozvoj Internetu v 80. a především 90. letech 20. století. Tyto dva vývojové mezníky spíše jen vylepšují původní model šíření informací pomocí vědeckých (recenzovaných) časopisů, který přetrvává dodnes.

Publish or Perish!
Že je publikování výsledků zásadní součástí vědecké komunikace, dokládá heslo “Publish or perish!” (Publikuj nebo zhyň!), které je hnacím motorem a zároveň velkým strašákem vědců. Dnešní způsob hodnocení vědy stojí totiž na tom, kolik článků vědec vyprodukuje a v jak dobrém časopise je opublikuje - čím lepší časopis, tím více bodů, tím více financí na další výzkum, tím větší prestiž autora/projektu/instituce/oboru. Často se proto děje, že vědci rozmělňují informace a místo jednoho článku jich publikují pět, neustále omílají to samé dokola, vydávají články s 30 spolu(autory) apod.

Na samotném publikování však není nic špatného, pokud se řídíme heslem Camerona Neylona, který říká, že není důležité kde publikujete, ale koho tím obohatíte.

Je totiž důležité si uvědomit, že “Nepublikovaná věda není žádnou vědou. I kdyby badatel bádal sebevíce, jeho knihy a protokoly pokusů nakonec obmotají pavučiny, sežerou myši a výsledek je nulový.“ [Šesták, 2000]

Co se týče publikování, existoval zde donedávna pouze tradiční (konzervativní) přístup publikování, prostřednictvím recenzovaných vědeckých časopisů s uzavřeným přístupem.

Tradiční (konzervativní) přístup
Ten je problematický především z toho důvodu, že zde funguje dvojí platba. Daňoví poplatníci střádají peníze do veřejného rozpočtu, ze kterého jsou poté placeni vědci, aby bádali. Ti na základě výzkumu napíší článek a nabídnou ho k vydání některému z vydavatelů. Pokud článek projde recenzním řízením (to může trvat i několik měsíců), vyjde v časopise, ke kterému je ovšem nutné koupit přístup - tištěné vydání, přístup do licencovaných databází. Za tento přístup platí uživatelé prostřednictvím knihoven (vědeckých, univerzitních, institucionálních, národních...), zaměstnavatele, sami. Tedy opět (ve většině případů) z veřejných peněz daňových poplatníků. Smutné je, že hlavními uživateli vědeckých informací jsou opět vědci, tedy ti, co informace sami produkují.

Platím. Kde jsou výsledky?
Z veřejných financí se platí především základní výzkum. V České republice financování stojí na tzv. bodovém systému hodnocení vědy a to tak, že jsou finance přerozdělovány podle ohodnocení předchozích výstupů mezi jednotlivé vědecké instituce, zároveň mohou být poskytovány granty Grantovou agenturou České republiky, nebo se za veřejně financovaný výzkum dá považovat i ten, který čerpá dotaci z peněz Evropské unie. Výstupy z takto financovaných výzkumů by proto logicky měly být přístupné zdarma všem - všem těm, kteří za ně již jednou zaplatili.

Otevřený (alternativní) přístup
Jak je patrné, dvojí platba je vcelku nelogická. Proto se objevuje otevřený přístup, neboli Open Access, který žádá trvalý, okamžitý a bezplatný přístup k výsledkům vědy a výzkumu na Internetu. O otevřeném přístupu se začalo hovořit již na konci 60 let 20. století, vážněji však až v letech 2001 a 2002. Z tohoto období vychází 3 významné iniciativy - Budapešťská iniciativa, prohlášení z Bethesdy a Berlínská deklarace. Od vydání Berlínské deklarace uplynulo letos 12 let a jde o manifest, jehož podpisem se jednotlivé instituce zavazují k tomu, že budou podporovat otevřený přístup. V ČR ji podepsala Akademie věd ČR, Grantová agentura ČR, Masarykova univerzita v Brně, Asociace knihoven vysokých škol a Vysoká škola ekonomická v Praze.

Otevřít nejen ke čtení
Nejde ovšem pouze o vystavení výstupu na internetu, ale také o jasné definování práv k užití díla. Toho je docíleno například díky veřejným licencím - Creative Commons apod., které umožňují autorovi nebo vlastníkovi majetkových práv dát jasně najevo, jak chtějí, aby uživatelé s dílem zacházeli. Např. je možné povolit užití díla pro komerční účely, dílo modifikovat apod.

K otevřenému přístupu vedou dvě cesty - obě mají své výhody i nevýhody.

Zlatá cesta / Gold road

Zlatá cesta (anglicky Gold road, Open Access Publishing) je cestou publikování vědeckých článků v otevřených časopisech. Tato cesta se snaží nahradit tradiční vědecké časopisy, ovšem s zachováním recenzního řízení a kontroly kvality publikovaných informací. Čím se tedy liší? Tím, že obsah je po vydání volně dostupný všem bez nutnosti platit za přístup k plnému textu. Přesto tato cesta není plně zdarma. Recenzní, editorská a vydavatelská práce je hrazena dle vydavatelem, který náklady může převést na autora. Autoři ovšem vydavatelský poplatek zpravidla neplatí z vlastní kapsy. Často nemalé částky jsou hrazeny buď jejich zaměstnavatelem, z projektových rozpočtů či z grantů apod. Právě částka na publikování v OA časopisech se může objevit i v rozpočtových položkách projektů při žádání finanční dotace na vědeckou činnost například z Evropské unie apod.

Existují 3 základní typy otevřených časopisů [Němečková, 2011]:

1. Časopis s úplným otevřeným přístupem 
2. Hybridní časopis (jde o kombinaci Closed a Open Access)
3. Časopis s pozdrženým otevřeným přístupem (s časovým embargem)

Zelená cesta / Green Road
Zelená cesta (anglicky Green road) je umírněnějším způsobem otevřeného přístupu. Cílem není nahradit tradiční cestu vědeckého publikování v odborných časopisech (komerčních či OA), které mimo jiné zajišťují především kontrolu kvality recenzním řízením apod., ale spíše se snaží o její doplnění zvýšením dostupnosti dokumentu, jeho zviditelněním a rozšířením prostřednictvím digitálních repozitářů.

Dělení repozitářů:

1. Institucionální
2. Oborové
3. Multioborové
4. Repozitáře poskytovatelů dotací (Funders repositories)
    (Datové repozitáře, www stránky, profily na sociálních sítích)

Výhody OA
Otevřený přístup...
Vědcům

 - zvyšuje citovanost a prestiž
 - pomáhá popularizovat jejich obor, projekt..

Studentům/veřejnosti

 - zvyšuje kvalitu studia
 - usnadňuje přístup ke kvalitním informacím

Vydavatelům

 - rozšiřuje okruh čtenářů
 - zvýšením citovanosti článků zvyšuje impakt faktor

Nevýhody OA
Nízký impakt faktor otevřených časopisů → dle IF je článek posuzován např. při hodnocení vědy. Vědci proto nechtějí publikovat své články v časopisech s nízkým IF. Na obhajobu otevřených časopisů je nutné podotknout, že některé IF mají a ten také postupně roste.

Nedůvěryhodnost informací - OA je často vyčítáno, že v repozitáři či otevřeném časopise mohou být zveřejněny nekvalitní informace. U repozitářů je možné u jednotlivých záznamů označit, zda jde o preprint (tedy verzi článku před recenzním řízením) či o postprint (článek po recenzním řízení) nebo vydavatelskou verzi. Toto vše se odvíjí od politiky vydavatele - ten autoarchivaci buď nepovoluje, či povoluje autoarchivovat jednu či více verzí článku. U otevřených časopisů záleží, zda mají recenzní řízení či nikoliv. Pokud ano, obavy z nedůvěryhodnosti informací jsou neopodstatněné. Problémem zde je spíše fakt, že za vydání článku v otevřeném časopise s recenzním řízení musí autor zaplatit (1000-3000 EUR), což je ale položka, kterou může autor žádat v grantu či prostřednictvím nějakého gold fondu.

Neochota ze strany vědců, institucí, vlád - neochota plyne často spíše z neznalosti problematiky. Vědci se bojí nového přístupu, neboť mu nerozumí, nebo se bojí, že bude objevena chyba v jejich práci, že jim práci někdo vykrade atd. Na institucionální či vládní úrovni je to problém právě spíše neznalosti, na druhou stranu již dnes vznikají inst. politky a OA je řešen např. i na národní úrovni - UK.

Dveře ke zlaté cestě
Ke zlaté cestě vedou v podstatě (centrálně) pouze jedny dveře a to skrze Directory of Open Access Journals - DOAJ (www.doaj.org).

V současné době je v databázi DOAJ registrováno 8 340 otevřených časopisů → z toho je 4 115 časopisů prohledatelných až na úroveň článku → a celkově je v databázi tedy zahrnuto 923 403 článků.

Dveře k zelené cestě
Pokud nevíte, v jakém repozitáři hledat, je asi nejjednodušší začít vyhledávat v agregátorech, které otevřený obsah sbírají.

OAISTER: http://oaister.worldcat.org/
OAIster je volně dostupný webový portál / souborný katalog záznamů open access zdrojů. Obsahuje okolo 25 milionů záznamů, které jsou získávány z více jak 1 000 zdrojů.
Co se složení týče, obsahuje digitalizované knihy, časopisecké články, noviny, rukopisy, digitální texty, audio, video, fotografie, datasety, kvalifikační práce a vědecké papery.

DRIVER: http://search.driver.research-infrastructures.eu/
DRIVER search portal je výstupem stejnojmenného projektu DRIVER (Digital Repository Infrastructure Vision for European Research), který byl spolufinancován Evropskou komisí (2006-2009). Cílem projektu/portálu je budování sítě evropských digitálních repozitářů a zpřístupňování volně dostupných online zdrojů.
Vyhledávání:
Jednotné vyhledávací rozhraní (D-NET) - jednoduché / pokročilé, prohledává přes 6 mil. vědeckých publikací / 343 repozitářů, obsahuje články, disertace, knihy, přednášky, zprávy apod.
Výsledkem vyhledávání je metadatový záznam + odkaz na plný text do repozitáře.

OpenAIRE: http://www.openaire.eu/cs
CORE: http://core.kmi.open.ac.uk/search
BASE: http://www.base-search.net/

Na svém písečku
Pokud víme, jaký obor nás konkrétně zajímá, můžeme hledat v konkrétním oborovém repozitáři. K vyhledání toho správného je možné použít dvou registrů - OpenDOAR (www.opendoar.ogr) a ROAR (http://roar.eprints.org/).

ROAR - Registery of OA Repositories
Jde o mezinárodní registr, který provozuje Univerzita v Southamptonu. Obsahuje 2993 záznamů OA repozitářů. Umožňuje vyhledávání podle: klíčových slov, země, softwaru, typu zdroje a obsahu. Jednotlivé záznamy obsahují popisné a statistické informace, grafy, náhled repozitáře, přímý odkaz domovskou stránku.ROAR umožňuje také jednoduché vyhledávání v obsahu, není zde ovšem možnost dalšího zpřesňování, omezování kategoriemi apod.

OpenDOAR - Open Directory of OA Repositories
OpenDOAR je adresář akademických OA repozitářů v mezinárodním měřítku, o databázi se stará SHERPA, záznamy jsou schvalovány pracovníky projektu - nepřidávají se automaticky. V současné době je v OpenDOAR 2224 repozitářů. Vyhledávání funguje na základě přímého dotazu či pomocí zpřesňování - geografické, zda jde o institucionální / předmětový repozitář, jazykové atd.

Odkaz na oborový repozitář může člověk nalézt také na wiki Open Access Directory, na stránce Disciplinary Repositories. Tento seznam může (dle politiky wiki) upravovat kdokoliv - uživatelé mohou přidávat odkazy, upravovat stávající, popisky apod.

Akademické sociální sítě
Vyhledávací a zpřístupňovací funkci repozitáře či digitální knihovny mohou do jisté míry suplovat i akademické sociální sítě, které umožňují vědcům ukládat a zpřístupňovat vědecké články na jejich profilech.

Mezi ty asi nejznámější patří ResearchGate, Mendeley a Academia.edu.

ResearchGATE (www.researchgate.net)
Vědecká sociální sít, umožňující a usnadňující komunikaci vědců. Po registraci je možné sledovat určitá témata (diskuze - chodí pravidelné emaily s novými příspěvky), ukládat a vyhledávat publikace, zakládat projekty (pro sdílení dat, umožnění kolaborace s jinými uživateli) apod.
Vyhledávání: Pokud je u výsledku obrázek fulltextu, je FXT dostupný, pokud ne, je možné poslat request autorovi pomocí tlačítka “Request fulltext”

Mendeley (http://www.mendeley.com)
Sociální síť a desktopová aplikace (citační manager), pro vyhledávání nemusí mít člověk vlastní profil. Ve vyhledávacím rozhraní (záložka Papers) nabízí Mendeley filtr “Open Access articles only”, který po zaškrtnutí nabízí pouze ty záznamy článků, u kterých se lze zdarma dostat k plnému textu.

OA v NTK
Na závěr bych ráda zmínila otevřený přístup v Národní technické knihovně. Tomu se NTK věnuje především v propagačních aktivitách. Na stránkách techlib.cz vznikla vlastní podstránka http://openaccess.techlib.cz, která shrnuje tuto problematiku, odkazuje na další zdroje informací (např. NTK má mezi odkazy na elektronické zdroje také zařazen DOAJ a OA balíček IEEE), informuje o SCOAP3 - Sponsoring Consortium for Open Access Publishing in Particle Physics, konsorciu, které má za úkol získat finance na zaplacení vydávání článků z oblasti částicové fyziky v režimu Gold OA (toto konsorcium se rozběhne v roce 2014, koordinátorem pro tento projekt za ČR je NTK, nyní jsme ve fázi přípravy vybírání peněz do společného rozpočtu). Zároveń se NTK připojuje k Open Access Week / Týdnu otevřeného přístupu. Letos proběhl již druhý ročník semináře Open Access aneb Open your mind! (i se zahraniční účastí). Dále vedle informačních letáků a a prezentací na LCD obrazovkách po budově vznikla Open Access Cube (#OACube), interaktivní kostka, která pokládá náhodným kolemjdoucím otázky a vybízí k odpovědi na vnitřních zdech tohoto objektu.

 

Použitá literatura:
Němečková, Lenka; Pilecká, Věra. 2011. OA časopisy pro technické obory. In Open Access aneb Open your mind! 2011 [online prezentace]. Praha, 2011-10-26 [cit. 2011-12-26]. Dostupný z WWW: <http://invenio.nusl.cz/record/71446/files/nusl-71446_1.pdf>.

Neylon, Cameron. Research assessment to support research impact. In Berlin Open Access Conference : Networked scholarship in a networked world : participation in Open Access [online prezentace] Stellenbosch, 7 November 2012 [cit. 2012-11-13]. Dostupný z WWW: <http://wiki.lib.sun.ac.za/images/f/fb/10_Neylon.pdf>. 

Simandlová, Tereza. 2011. Open Access a sociální média jako nový prostředek vědecké komunikace [elektronický dokument]. Praha, 2011.

Svoboda, Martin. Open Access: proč a jak?. In Open Access aneb Open your mind! 2012 [online prezentace]. Praha : NTK, 2012-10-24 [cit. 2012-11-06]. Dostupný z WWW: <http://repozitar.techlib.cz/record/477/files/idr-477_1.pdf>.

Šesták, Zdeněk. 2000. Jak psát a přednášet o vědě. Vyd. 1. Praha : Academia, 2000. 204 s. ISBN 80-200-0755-5.

Věda. In Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation, 2001- , strana naposledy edit. 2012-09-13 [cit. 2012-11-11]. Česká verze. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Věda>.

4 roky knihovníkem

Čas letí a ten pracovní snad ještě 2x tak rychleji.

Včera to byly 4 roky, co jsem nastoupila do knihovny. V roce 2008 to byla ještě Státní technická knihovna a já byla přijata do oddělení služeb. Proseděla jsem velkou část v čítárně, kde jsem koukala, jestli nám někdo nerve stránky, zapisovala a zařazovala časopisy a tak nějak se všeobecně nudila. Někdy v červnu 2009 jsem se spolu s fondem a kolegy zvládla přestěhovat do nové budovy a podepsala novou smlouvu, neboť se nám změnil název na Národní technickou knihovnu. Zároveň jsem po roce a půl sloužení byla převelena na oddělení Digitální Národní technické knihovny, kde mám doteď na starosti Institucionální digitální repozitář, otevřený přístup a sem tam něco kolem šedé literatury.

Původně jsem svůj poslední den 4. roku chtěla oslavit pracovně, ale nakonec připadl na sobotu a tak jsem alespoň s knihovníky vyrazila výletničit.

Teambuilding se také počítá .))