co tu

Zobrazují se příspěvky se štítkemcestou. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcestou. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 1. února 2013

Zoufalé volání o pomoc v metru

Posledních několik týdnů mi na eskalátorech poutají pozornost šedé zmuchlané plakáty popsané sice relativně velkým, leč dlouhým textem, který nikdy nestihnu dočíst do konce. Prvních několik slov možná i vět dá tušit, že jde o propagaci nějaké neziskové organizace, která se nejspíš zabývá pomocí dětem, ženám, týraným lidem...

Teprve před týdnem se mi povedlo na přestupu na Florenci objevit jeden plakát ještě před nástupem na jezdící schody a začíst se. Příběh šikanovaného dítěte. Konečně jsem si také všimla loga sdružení Linky bezpečí v dolním rohu a malého nevýrazného textu, který vybízí k přispění pomocí DMS zprávy na konto této organizace. "Dobročinná kampaň, aha." prolítlo mi hlavou.

Proč ale o plakátech píšu a neposílám místo toho SMSku? Vím, že poutají nejen mojí pozornost. Spousta lidí na eskalátorech vyvrací hlavy a snaží se text dočíst. Marně. Několik mých přátel mi to i dosvědčilo. Problém je, že nikdo pořádně netuší, na co ty plakáty vlastně jsou, přestože je všichni potkáváme denně na přestupech. Je jich spousta. Člověk sice zpozoruje první velké slovo, zbytek textu mu  ale unikne a s ním i buď zájem nebo rovnou celý smysl. Asi málokdo se pídí dál po informacích, když už v klidu sedí doma nebo v práci u internetu. Na reklamu většina spíše zapomene nebo se jí pokusí pochopit při zpáteční cestě... Opět marně. 

Kampaň je tak podle mě stejně zoufalým voláním o pomoc, o kterém se přímo z jejích plakátů můžeme dočíst. Lidé, kterým Linka bezpečí pomáhá, často nevolají hned na její číslo. Volají o pomoc u přátel a známých. Často způsobem, který jejich příjemci nechápou. Málokdy si takoví lidé řeknou o pomoc přímo. Bohužel stejně tak i Linka bezpečí v případě této kampaně.

Kéž by se tedy aspoň víc lidí pídilo. Nebo alespoň po dočtení tohodle žbleptu pošlete DMS ve tvaru DMS LINKABEZPECI na číslo 87777. Sdružení dostane 27 korun a vás může na chvíli přestat trápit, kdo na vás z těch reklam každé ráno tak zoufale volá.

Já na to jdu teď...


Plakáty ke stažení zde:

úterý 18. září 2012

Té goes to Turku

Stále jsem před všemi mlžila, protože jsem myslela, že všechno zruším, ale nakonec jsem sesbírala odvahu a teď tu zírám na podepsanou přihlášku, studijní plán a zítra si jdu pro Transcript of records, abych to vše odeslala do Finska.

Původně jsem si pro svoje studijní bloumání po severu založila zvláštní blog, ale přijde mi škoda odvádět pozornost od Žbleptárny, takže tu jen drobně shrnu, co jsem vykřikovala jinde a další novinky k mému výjezdu na Erasmus můžete sosat tu.

úterý, 20. března 2012 - Podáno
Vlastně to bylo spíš takové zkratkovité, asi jako všechno, co jsem kdy udělala a mělo nějaký význam.
Za všechno může prodloužený termín a KaKa.

čtvrtek, 22. března 2012 - Nominována!
Jsem za ÚISK nominovaná na LS 2012/2013. S Ráďou. Do Turku. Na Abo Akademi University. Mám strach. Mám radost.
Uvidíme :)

neděle, 20. května 2012 - Opatření děkana č. 8/2012
Vyšlo opatření děkana č. 8/2012 k Erasmus výjezdům, kterému rozumím jak koza petrželi, ale to není důležité. Důležité je to, že pokud nestáhnu zadek a přihlášku, můžu očekávat, že budu dostávat měsíční stipendium v plné výši. Být studentem mgr. má i své výhody!

**************

Zadek ani přihlášku tedy zatím nestahuji. Do 15. října ji očekávají v Abo, takže nejpozději ve čtvrtek letím na poštu a pokud všechno vyjde, tak nejpozději 1. ledna letím do Finska. I když, s tím druhým lítáním se ještě uvidí. KaKa doporučuje autobus a trajekt a to mě láká .)

pondělí 10. září 2012

Podaná ruka

Stala se mi v sobotu dopoledne moc milá věc.

V lince 382 mě v půli cesty požádala babička, jestli si ke mně může přisednout, že jí na druhé straně uličky svítí slunko do očí. Chvíli trvalo, než se odvážila mluvit, přestože na ní bylo vidět, že mluvit chce. Ale ne stěžovat si, jen mluvit. Tak jsem ji nechala.

Vyprávěla o tom, jak někdy prosí sluníčko, aby si dalo polední pauzu, jak se lidi dnes málo znají a jak se zavírají před ostatními do králíkáren, jak se odcizují přírodě a jak se nechtějí a možná už ani neumějí smát.
Povídala také o cestování. Že na severu je krásně. Krásná příroda a i duševně krásní lidé. Vyprávěla o dovolené v Jugoslávii, na kterou měli s manželem 20 fifníků. Jak viděla místo, kde se točil Vinnetou, neměla na vstupenku a stejně ji pán nakonec prominul. Také mluvila o Řecku. O tom, jak lidi moc nepracují a jen si užívají. A jak je vidět, že právě to užívání si dovedlo dříve nejvzdělanější národ ke krizi.

Mluvila a omlouvala se, že mě také nepouští ke slovu. A pak se v Petrovicích rozloučila a vystoupila.
Ještě před tím mi ale doporučila k přečtení Podanou ruku od S. K. Neumana. Že je v té básni prý schované všechno, co je důležité.
A má pravdu.


Podaná ruka mimojdoucímu,
který se ohlížel po ní,
jest u cesty smutné, u cesty dlouhé
květ, který voní.

Podaná ruka, zcela prosté gesto,
již čekáním vděčnosti nemaří času,
je ptačí píseň v náhlé samotě,
když zastesklo se po živém hlasu.

Podaná ruka, větévka tenká,
kterou jsi nabídl tonoucí včele,
pomáhá kovat železný řetěz,
v němž živé živému věrno je cele.

Podaná ruka kterékoliv věci,
k světlu se deroucí vedle tebe
svěžejší činí stromů stín,
teplejším hvězdnaté nebe.

Nesmírná útěcha line se z věnce,
jejž tvoříš, přispěl-lis, přispěti mnoha.
Podaná ruka na kterémkoli místě
pravého tvoří Boha.