Text je knižní recenzí knihy: ‘JENKINS, Henry et al. Confronting the Challenges of Participatory Culture: Media Education for the 21st Century. Cambridge: The MIT Press, 2009. 129 s. ISBN 978-0-262-51362-3.’ a je součástí atestace předmětu ANM50508 - Sociální aspekty elektronické komunikace, LS 2012/2013.
Henry Jenkins se svými kolegy ve zprávě Confronting the Challenges of Participatory Culture představuje koncept participativní kultury v souvislosti s formálním systémem vzdělávání v USA. Kromě základního terminologického výkladu je zde vyzdvihována důležitost fenoménu participativní kultury pro vývoj kulturních, socializačních a profesních schopností a dovedností u současné generace dětí a mládeže a zároveň jsou vymezeny její limity a překážky, které je potřeba řešit spolu s potřebnou změnou (rozšířením) vzdělávání, například prostřednictvím zahrnutí mediální gramotnosti do výuky. Zpráva obsahově staví na řadě výzkumů a studií na téma vlivu digitálních médií a elektronické komunikace na vzdělávání dětí a mládeže (např. studie projektu Pew Internet & American Life) a také na konkrétních případech a zkušenostech mladých lidí.
Autoři ve zprávě definují participativní kulturu jako nový způsob, jakým dnes vznikají a šíří se informace ve společnosti. Díky digitálním (novým) médiím má možnost přispět kdokoliv (i amatér) a často na tvorbě spolupracuje více autorů. Samotná kreativita a tvořivost vychází vždy z nějaké předchozí zkušenosti autora, který z pohledu originality vytváří buď napodobeninu nebo remixuje (mash-upuje) něco původního. Zpráva ukazuje, že pro současnou mladou generaci je tento kulturní rámec již samozřejmostí. Dokladem toho je aktivní působení dětí a mládeže na sociálních sítích, schopnost čerpat a obohacovat informační zdroje typu wiki, využívání diskuzních fór, chatů a blogů k budování zájmové, vzdělávací či profesní komunity a také vůbec vyšší zájem o sebeprezentaci v prostředí Internetu za účelem obohacení digitálního prostoru a získávání nových kontaktů, nových přátel. Také sem spadá hraní her např. po síti a používání vzdělávacích herních simulací. Na tyto aktivity není však pohlíženo pouze jako na prostředky zábavy, ale především jako na účinné nástroje (neformálního) vzdělávání, které mají zásadní vliv na vývoj klíčových kompetencí (např. schopnost týmové práce, vedení projektů, analytického myšlení apod.).
Autoři ve zprávě definují participativní kulturu jako nový způsob, jakým dnes vznikají a šíří se informace ve společnosti. Díky digitálním (novým) médiím má možnost přispět kdokoliv (i amatér) a často na tvorbě spolupracuje více autorů. Samotná kreativita a tvořivost vychází vždy z nějaké předchozí zkušenosti autora, který z pohledu originality vytváří buď napodobeninu nebo remixuje (mash-upuje) něco původního. Zpráva ukazuje, že pro současnou mladou generaci je tento kulturní rámec již samozřejmostí. Dokladem toho je aktivní působení dětí a mládeže na sociálních sítích, schopnost čerpat a obohacovat informační zdroje typu wiki, využívání diskuzních fór, chatů a blogů k budování zájmové, vzdělávací či profesní komunity a také vůbec vyšší zájem o sebeprezentaci v prostředí Internetu za účelem obohacení digitálního prostoru a získávání nových kontaktů, nových přátel. Také sem spadá hraní her např. po síti a používání vzdělávacích herních simulací. Na tyto aktivity není však pohlíženo pouze jako na prostředky zábavy, ale především jako na účinné nástroje (neformálního) vzdělávání, které mají zásadní vliv na vývoj klíčových kompetencí (např. schopnost týmové práce, vedení projektů, analytického myšlení apod.).
Participativní kultura se dle Jenkinse ve své podstatě šíří samovolně, upozorňuje však, že pouhá přístupnost digitálních (nových) médií může mladým lidem bez znalosti kontextu a dopadu chování škodit. Zpráva jako řešení tohoto problému navrhuje zavedení určitého formálního (institucionálního) zásahu, který mladé uživatele dostatečně poučí. Takovým zásahem je tzv. mediální gramotnost, která má zajistit edukaci vedoucí k jasnějšímu pochopení souvislostí a přesahů digitálních technologií a médií. Autoři poukazují na tři základní problémy, které je nutné začít ve výchově řešit. Jsou jimi participativní propast (participatory gap), problém transparentnosti (transparency problem) a etické výzvy/problémy (ethical challenges). Participativní propast je dle zprávy způsobena nerovným přístupem k digitálním médiím a následně tedy možnou neschopností spolupracovat, i kvůli nedostatku zkušeností a dovedností (např. u dětí ze sociálně slabších rodin, v geograficky odloučených lokalitách apod.). Problém transparentnosti autoři vysvětlují jako nedostatečné chápání kontextu, dopadu chování v digitálním prostředí. Děti se sice dokáží naučit pracovat s jednotlivými médii, nedokáží ale aktivně reflektovat jejich mediální zkušenost a nepřistupují k obsahu kriticky. Třetí problém se týká etických výzev a faktu, že děti nejsou bez určitého vedení schopny si samy nastavit etické normy potřebné pro zvládnutí složitého a různorodého online sociálního prostředí, to je totiž naopak často motivuje k větší uvolněnosti (např. sdílení citlivých dat). Vedle těchto problémů zpráva apeluje na vzdělávací instituce, které by si měly pokládat kritické otázky typu:
- “Jak zajistíme,a by každé dítě mělo přístup k schopnostem a zkušenostem potřebným pro to, aby se staly plnými účastníky budoucí společnosti v sociální, kulturní, ekonomické a politické oblasti?”
- “Jak zajistíme, že každé dítě bude mít schopnost formulovat jeho porozumění jak média formují vnímání našeho světa?
- “Jak zajistíme, že bude každé dítě brát za své nové etické normy, které by měly formovat jejich praktické působení v online komunitách a při tvorbě médií?”
Pomoci odstranit tři základní vymezené problémy, by dle zprávy mohlo zavedení výuky mediální gramotnosti. Ta by měla zohledňovat různé aspekty digitální komunikace a učit děti spíše chápat význam médií, než-li je učit jejich pouhému používání. Autoři vymezují několik klíčových dovedností, které si jedinec při interakci s digitálními médii osvojuje. Hraním je například možné rozvíjet schopnost řešit problém pomocí experimentováním s okolím, při simulaci se děti učí schopnosti interpretovat a tvořit nové dynamické modely reálných procesů, při performaci se rozvíjí schopnost přijmout alternativní role za účelem improvizace a nového objevování, dále je možné např. pomocí přivlastnění rozvinout schopnost smysluplně odvozovat a remixovat mediální obsah. Mezi další charakteristické aktivity prováděné v nebo pomocí digitálních médií autoři řadí také multitasking, distribuované poznání, kolektivní inteligenci nebo networking, díky nimž mohou děti rozvíjet schopnost prozkoumávat prostředí a zaměřit se na významné detaily, schopnost interagovat smysluplně s nástroji, které dovedou rozšířit jejich mentální kapacity, využívat velké množství znalostí a porovnat vlastní poznatky s ostatními se společným cílem nebo schopnost vyhledávat, syntetizovat a šířit informace mezi široké publikum často i neznámých lidí.
V závěru zprávy autoři upozorňují, že by mediální gramotnost neměla být pouze záležitostí škol, ale všech subjektů, kteří se nějakým způsobem podílí, nebo chtějí podílet, na vývoji mládeže. Těmi jsou vedle zmíněných škol především mimoškolní výchovné programy a rodiče.
Autorský kolektiv kromě obecného teoretizování a popisných definicí nabízí konkrétní příklady a ukázky fungování principů participativní kultury, představuje důležitost mediální výchovy a vymezuje okruhy a témata, jimiž by se měly zabývat subjekty odpovědné za vzdělávání dětí a mládeže. Zpráva upozorňuje na fakt, že určité dovednosti a schopnosti nelze naučit mladé lidi pouze ve škole, vhodnou edukací je ale možné dosáhnout toho, že dítě pochopí kontext a mechanismus fungování daného média a následně si dovede nové kompetence poučeně osvojit samo, například při některé ze zájmových online aktivit. Z názorných příkladů zkušeností dětí a komentářů autorů je ale patrný možná až příliš optimistický pohled na dopad zavedení mediální gramotnosti do výuky. Zároveň chybí případný návrh řešení prvního základního problému, tedy participativní propasti. Zpráva nabízí komplexní vhled do vztahu mezi digitální novomediální kulturou a současným americkým vzdělávacím a výchovným systémem. Řada poznatků by se dala aplikovat také v evropském prostředí, to je však v přístupu k institucionálnímu vzdělávaní dětí a mládeže odlišnější. Bylo by proto potřeba provést vlastní výzkum chování současné evropské školní generace v digitálním prostředí a teprve na jeho základě modelovat a vytvářet osnovy mediální výchovy pro výchovné a vzdělávací instituce.
V případe Henryho Jenkinse nejde o jediné dílo zaměřené na vztah kultury a jejích proměn v souvislosti s pronikáním digitálních médií do procesu tvorby a šíření intelektuálních výsledků, na novomediální gramotnost a vliv nových médií na rozvoj kulturních a sociálních kompetencí například u mladé generace, jako je tomu ve zprávě Confronting Challenges of Participatory Culture. Ve své vědecké praxi se těmito tématy dlouhodobě zabývá na University of Southern California, například v projektu New Media Literacy.
