Z Prahy jsme vyrazili dle plánu (s menším zpožděním) 22. července. Na Hitchwiki jsme zjistili, že nejlepší stopbenzínka ve městě směrem na Německo trčí kdesi za Čakovicema v polích. Tam jsme se kodrcali pomalu déle, než potom ten samý den za hranice .)
První stop nám trval cca 25 minut. Nejdříve jsme jen tak bloudili kolem McDonaldu a okukovali lidi. Oslovili jsme 4 narvaný auta a pak se najednou zjevila Karkulka, zdravotní sestřička z Bulovky se svou rudou károu, která frčela od bráchy domů do Litoměřic. Tam nás také popovezla. Našich prvních 45 km a náš první parádní stopzážitek. Karkulka má u nás pívo! .)
Druhým stopem jsme popojeli trochu nešťastně s 2 klukama do Ústí. Vraceli se z Barev léta a nebyli to moc stanovací typy. Taky to nebyli stopovací typy, protože nás vyhodili u Glóbusu s tím, že tam něco určitě chytneme. Chytli jsme, ale asi až po 1,5 hodině palcování na kruháči u výjezdu na dálnici do Německa. Trochu zoufalí jsme změnili cedulku Dresden na D v kroužku a toho se chytlo naše první hippieauto s Thomasem a (?) Martinou, kteří jeli do Leipzigu (Lipska). Původní berlínoplán se tak hned první den změnil na zajížďku za Anežkou, Kubovou kamarádkou, která na rok v Lipsku pracuje a která nás také o 3,5 hodiny později vyzvedla na Hlavním nádraží a odvedla nás do Villy, domu pro sociální pracovníky a jiné projektoúčastníky. Dostali jsme vlastní pokoj, postele, večeři a byli jsme vtaženi do místního dění. Trochu. Neb jsme první večer začali rychle shánět ubytování v ostatních městech na naší trase. Stopovací strach totiž vystřídal strach o střechu nad hlavou a teplou sprchu.
V Leipzigu jsme zůstali 2 dny a na další cestu jsme vyrazili v úterý 24. července. Kolem tučňáčího paneláku jsme se tramvají posunuli na kraj města na "zaručenou" stopbenzínku, odkud jsme s menším zadrhnutím o 30 minut později vyjížděli velkým vínovým autem s nejtišším řidičem naší eX-pud-ICE. Nakonec se z něj ale vyklubal u loučení snaživý sympaťák a dostal proto náš první putovní dárkový kolíček, kterých jsme za 1 euro v Leipzigu nakoupili 24. To aby nepřišli řidiči a CSurfařští hostitelé zkrátka. Spolu s pánem jsme se dostali do Berlína, což ale opět nebylo v plánu, a přestože se Kuba chtěl na město podívat, do 2 hodin jsme hledali cestu pryč. Mezitím jsme se ale ještě zadarmo svezli s cyklovozkou na Alexanderplatz, podívali se na nový street art v ulici, kde začíná Berlin Alternative tour, skočili do Haus Schwarzenbergu, dostali jsme okřídlený pohled, vyvedli z míry holky na recepci "nejlevnějšího hostelu" a nakonec se setkali s jedním z nejlepších řidičů na stopu - italským učitelem architektury, který se nám ani nestihl představit a já teď jen doufám, že se někdy objeví v Praze a zavolá na číslo z vizitky. Pan učitel se zrovna vracel z příprav kulturního festivalu (který se konal kdesi v lesích tuto sobotu 4. srpna) a provezl nás městem s architektonickou přednáškou. Bohužel frčel jiným směrem než my a tak nás zanechal na benzínce, kde jsme původně chtěli cestou do Berlína vystoupit, daroval nám nektarinku, vřelý pozdrav, plakát a zmizel domů.
Z té samé benzínky jsme se sice ten den ještě dostali, ale i tak se 24. červenec do mojí hlavy zapsal jako den přešlapů. Po oslovovacích neúspěších jsme totiž nasedli do auta k 3 přiopilým belgičanům, kteří věděli o "zaručené stopbenzínce o kus dál, kam jedou". Z benzínky se vyklubalo miniodpočívadlo, kde krom záchodu a asi 10 tiráků nebylo nic. Za klukama se zaprášilo a my jsme usoudili, že do Rostocku se posuneme až o den později. U večeře jsme si všimli, že na odpočívadle zastavil podivný chlápek, který nás trochu strašil při usínání, ale noc jsme pod hvězdnou oblohou přečkali bez ujmy a ráno jsme se po vločkách, cvičení a vysušení spacáků pustili do shánění liftu dál. To nám zabralo necelé 2 hoďky a na další stopbenzínku nás nakonec odvezl pár, o kterém jsme v první chvíli prohlásili, že "ti nás určitě nevezmou". Vzali. Do své kožené Audiny s palubní deskou, která by člověka dokázala při seznamování zabavit na dlouhé hodiny. Pár si frčel k móři a vyplivl nás o 1,5 hodiny dál směrem na Rostock. Tam jsme chytli druhý dovolenkový pár, který už frčel přímo do Rostocku. Vyhodili nás v přístavu, odkud jsme se S-Bahnem posunuli do centra a po chvíli motání se v univerzitním kampusu jsme se setkali s Theou, naší Rostockou hostitelkou, která pracuje v Max Plancku s přestávkami, které vyplňuje stavováním se doma a nabíráním CSurferů ztracených v uličkách města .) Po menší procházce po městě jsme se přiblížili našemu útočišti s tím, že počkáme na Theu, napíšeme pohledy, podíváme se, jak se zítra dostat dál a půjdeme spát. To se nakonec úplně nepovedlo, zato se povedlo narazit na Christophera, Yvonne, Andreu, Sasi, Sashu, Gabrielle a týpka s kolem ve vnitrobloku, kteří zde grilovali, hráli na ukulele a zajímali se, kdo jsme. 2 hodiny parádní diskuze, výborných párečků a spousty nových informací o stopování po Německu a zábavy v Kodani uteklo jako voda, Thea se ozvala, že míří z přístavu domů a my se rozloučili s tím, že zaručeně pošleme pohled! Následovaly ještě další 2 hodiny politické diskuze, neb Thea studuje politologii a evidentně byla ještě při síle, takže nám vysvětlila, že řecký problém je problém všech, včetně Německa, že EU nikdy neskončí úplně, protože je to prakticky nemožné a že by bylo dobré, aby mladí lidé měli ve škole alespoň základy politického vzdělání. Pak odkvačila spát za přítelem a my jsme noc přečkali v dalším podkrovním bytě v čistě povlečeném pelechu.
Druhý den jsme hned ráno vyrazili do přístavu s jasným cílem. Chytit trajekt do Gedseru a odsud se dostat do Kodaně. To chytit trajekt ještě znamenalo chytit auto, které jede na trajekt a s ním do Gedseru, což se ze začátku zdálo dosti obtížné, ale shodou náhod jsme 30 minut před odjezdem seděli se švédským podovolenkovým párem v dalším vytuněném autě a hřál nás pocit ušetřených 30 eur. Pár z nás asi moc nadšený nebyl, a tak se nás snažil setřást již na trajektu. To bohužel nešlo, protože bychom se bez auta neměli jak dostat ven, takže nás vykopli až v přístavu, kde jsme byli z dobré nálady rozčarováni tím, že Gedser není město, ale pouze ploška na výjezd z trajektu a pak cca 3 domy, kde bychom nechytli stop ani kdybychom se na hlavu postavili. Autobus do Nykobingu nás s klidem přejel, a tak jsme se po asi půl hodině vydali po cyklostezce pěšky hledat civilizaci. Naštěstí jsme připíchli na batoh ceduli s Nyko a do 15 minut nám zastavil mlaďoch, že sice do Nyko nejede, ale že nás hodí o 3 vesnice dál. Vyklubal se z něj pracovník na trajektu, s kterým jsme přijeli a zároveň to bylo jedno z mála milých setkání s dánskými řidiči. Ze zbytku nám minimálně jedna třetina dávala za okýnky najevo, že jsme jedničky. Vlastně to bylo poprvé a po opuštění Dánska i naposledy. Evidentně nemají rádi stopaře.
Z vesnice jsme se autobusem posunuli do Nykobingu za ukrutně drahý lístek (cca 200 kaček za 8 km!) a tam jsme čekali 1,5 hodiny na veselou turkyni, frčící od maminky domů do Kodaně, která nás krom příjemné diskuze obohatila o pár informací o Christiani, před kterou nás také někdy kolem 20:00 vyhodila a rozloučila se.
Se salámem a chlebem jsme se usadili u jednoho z kanálu a začali řešit, jak se dostaneme k Esther, naší kodaňské CShostitelce. Po menších trampotách s lístky a řešení trasy jsme se vyloupli u Shellbenzínky v Norrebro před studentskými kolejemi, kde se během chvilky zjevily Esther a Agnes. Dostali jsme do tlapy čip na otvírání dveří, holky nám ukázaly zákoutí/čka koleje a sedli jsme k večeři a povídání si. Esther bohužel každý den pracovala (zahradničila), takže jsme si sebe moc neužili, ale aspoň ve dvou jsme s Kubou navštívili místní pláž(ičku), prohlédli si památky, co se nám připletly cestou pod nohy a prokvačili jsme Christianii, která nás poněkud zklamala. Bordel, jak u české tržnice a dělají z toho takové haló. Bohužel se tam nesmí fotit (a běhat), tak jsme vycvakli jen západ slunce nad christianijským kostelem a vyrazili jsme k notebooku lovit hitch spot na další den. Původně jsme sice chtěli v Kodani zůstat až do neděle, ale nakonec počasí a peníze rozhodly, že vyrazíme v sobotu. To se nám do cca hodiny povedlo. U benzínky na kraji města jsme stopli naší první růžovku, která nás popovezla do Karlslunde. Po cestě jsme si ještě vychutnali hysterčení ze ztraceného mobilu, který se nakonec našel pod sedačkou a po vypnutí motoru nám slečna oznámila, že si nás musí vyfotit, protože: "Tohle jí nikdo neuvěří" :D.
Na benzínce v Karlslunde jsme strávili nejdelší palcovacoptací čas, který se ale ohromně vyplatil. O 2,5 hodiny později nám totiž znenadání zastavil Udo, německý řidič dánského náklaďáku, který kašle na předpisy, nudí se a že nás prý rád vezme. Díky Udovi jsme nemuseli řešit trajekt, protože jel přes 20 km dlouhý most mezi dánskými ostrovy a dovezl nás až do Německa (ze severu) cca 60 km před Hamburg. Udo mluvil německy, ale uměl také trochu anglicky, italsky, španělsky a bůhví jak ještě, což dokazoval především tím, že sestavoval věty ze slov všech těchto jazyků. Zároveň se u toho zběsile smál, ťukal si na čelo a každičkým kouskem svého těla měl život na háku. Multikulti cesta uběhla jako voda a my s Kubou doufáme, že se nám Udo ještě někdy připlete do cesty. Bylo to náramné setkání! A vlastně jsme si z Uda udělali i našeho "maskota" .) Noc jsme strávili v kukuřici kousek od benzínky, kde se s námi Udo rozloučil a druhý den jsme vyrazili s mladým párem v něcojakodžípu do Bremenu. Tím jsme se vyhnuli šílenému Hamburgu a zároveň se dostali do nejhezčího města z celého výletu. Bremen (Brémy) je známý jako hudební město, zároveň tu pulzuje poklidná studentská atmosféra, drobné uličky u centra jsou plné prapodivně přívětivých podníků, veganopolitických diskutérů a vyhozených vzpomínek. V Lift internetcafé jsme zuřivě sháněli na poslední chvíli couch, popíjeli latté a žádali o čajový pytlík, který se stal poznávacím znamením pro jednu CSurferku, která se k našemu requestu dostala pozdě, ale aspoň ji pobavil a dokázal, že svět je vesnice. Kolem 23 jsme začali stavět hnízdo v zahrádkářské kolonii s tím, že určitě v noci pršet nebude a že to tu nějak přečkáme. Nakonec se ale ozval vědátorský pár, že pro nás má couch a po nedlouhém přemlouvání jsme se sbalenou plachtičkou šmajdali městem na jeho druhý konec, kde jsme kolem půl jedné v noci ulehli do (opět!) čistě povlečeného pelechu. Ten se ráno navíc z čista vybarvil také do sucha, neb za oknem lilo jak z konve. Suzi a Hajo museli do práce, takže jsme po rychlosnídani a stydlivých úsměvech vypadli do města, poslali poslední pohledy a začali se motat ulicema a hledat výpadovku na dálnici. Po několika hádkách jsme se někdy odpoledne uvelebili u výpadovky na dálnici, která vedla na Groningen a dál do Nizozemí. Vcelku rychle nám zlepšil náladu svezením voják z povolání, který nás popošoupl do Oldenburgu, na který byl náramně pyšný .) U benzínky na výpadovce jsme mu slíbili pohled z Amsterdamu, zamávali a vyrazili vařit obědověčeři pod fazole. O 2,5 hodiny později jsme již seděli v modré dodávce s krásnou-holkou-z-filmu a kuchařem, který se stěhoval z nebo do Berlína. S nimi jsme se ještě ten samý den dostali 20 km před Amsterdam, do Purmeredu, který se pro nás stal na příštích cca 36 hodin útočištěm. Respektive křoví v Purmeredu. Jen co jsme totiž dostavili přístřešek, začalo ukrutně pršet a nepřestalo do rána, takže jsme se rozhodli, že si dáme den pauzu a všechno to nečasí zaspíme. Mně z toho záda bolí doteď, ale aspoň jsme v suchu přečkali do středy 1. srpna, kdy jsme autobusem popojeli na hlavní nádraží v Amsterdamu. Za vceklu předražené nicmoc latté jsme v místní "internetové kavárně" dostali heslo na wifi a začali řešit ubytování. To po unavené rezignaci dopadlo díky Kubově sestře hostelově (a ve finále díky bohu za to! :D). Hostelově v čtvrti: "Tady se budete bát i ve dne."
Po chvíli hledání jsme se úspěšně zapsali, na pokoji uvařili kotel vloček a s únavou vyrazili do města, které nás na chvíli probralo, než začalo zase pršet. Naštěstí jsme po cestě potkali internetový coffeeshop s muffiny, na které určitě ani jeden z nás nezapomene .))) Večer byl díky nim utlumeně vytlemený. A maličko zmatený.
Ráno jsme rychle sbalili fidlátka a vyrazili směr ofíco Liftplatz, ze kterého nás do necelé hodiny odvezl na benzínku za městem kravaťák s prima angličtinou. Počasí se tvářilo stejně jako lidi v koloně, na kterou jsme potom další 1,5 hodiny koukali, než nás vzali 2 technoholanďani, kteří sice jeli do Prahy, ale až o 2 dny později, ale že prý nás aspoň hodí do Berlína, pokud nám nevadí psychtrance a narvané auto. Nevadilo. Prvních asi 30 minut. Na druhou stranu nám kluci ušetřili palcování na cca 730 km a na tu přeřvanou hudbu si člověk při troše snahy i zvyknul. Nebo se o to alespoň mohl pokusit. Před Berlínem jsme kluky prosili, ať nás vyhodí na poslední benzínce před berlínským okruhem, což se moc nepovedlo, protože si ji všimli až když jsme kolem projížděli, takže jsme první část naší eX-pud-ICE zakončili stylově na severním nádraží v Berlíně, kde jsme hodinu a půl čekali na pomerančový autobus, který nás v pátek 3. srpna vyplivnul šťastně unavené na Florenci.
Celý výlet se maličko srazil. Ono se nám to i hodilo krámu. Měli jsme zaječí úmysly ráno před cestou do Bremenu a v Bremenu Kuba zvedl telefon, který ho vyzval k urychleném návratu, jinak se zboří svět a takové ty jiné věci, které člověk nerad slyší, pokud není unavený a netrčí kdesi v cizině .)
Ujeli jsme cca 2 886 km. Svezlo nás 17 aut. Z toho jeden tirák, 2 hippieauta, Audi, BMV a další. Spali jsme u 4 CSurfařů, v jednom hostelu, v kukuřici, na odpočívadle, ve křoví, v autobusu a také ve většině aut, protože to dálnicové putování a hromada životních příběhu člověka unaví.
V pondělí nejspíš pokračujeme. Možná do Vídně. Možná jen po Jižních Čechách.
Se stopem se to má jako s piercingem nebo tetováním - dokud nemáte významně špatnou zkušenost, nemůžete tomu odolat. Minimálně já to tak mám. Sedím a koukám na výpadovku na D1. Tolik příběhů mi jezdí po oknem. Tolik zajímavých lidí.
