Ticho jako TÉma

Řešily jsme zrovna s mamkou u oběda nějaké nejedlé téma, když jsem ji poprosila, ať změní téma, že už je to i na mě moc... A přišlo ticho.

"Říkala jsem změnit téma, ne ticho... Ticho jako téma!"

"To zní dobře." (Říkám si v duchu).

"No jo, ty filozofe", ukončila rozhovor definitivně máma.

Ticho v poezii.

Ticho na fotografii.

Ticho v písničce.

Ticho...

Mám brouka v hlavě. Mám podnět místo bilancí. Mám TÉma na rok 2013.

Dozvuky kyberterorismu a hacktivismu

Závěrečné zamyšlení/esej na #infopol ZS 2012/2013

*********

Celá prezentace koulí je dostupná na: http://bit.ly/kyberkoule 

*********

Síla doby (by TéART)

Vcelku (ne)sebekriticky mohu říct, že se nám prezentace kyberterorismu a hacktivismu povedla, přestože nebyla stoprocentně vyčerpávající, což se asi od 20ti minutového představení zadaného tématu a následné diskuze ani nedalo očekávat. Základní principy byly shrnuty a nakonec se povedlo vyvolat i jakousi diskuzi, z níž mi utkvěl v hlavě jeden z problémů, ke kterému bych se tímto zamyšlením ráda vrátila, a to, že nebylo vyjasněno, jak se liší kyberterorismus od klasického terorismu a zda je to vůbec možné a nutné odlišovat. Druhý problém, kterému se věnovala jedna z otázek, na které již nezbyl čas, je vlastní zkušenost/setkání se v praxi s hacktivismem. Otázku jsem za svou část chtěla položit já a zajímalo mě, jaké konkrétní případy/příklady by si z poslední doby ostatní vybavili a co vlastně ještě považují za hacktivismus a co už případně ne? 

První otázka nebo možná spíše nedořešené téma bylo dle mého i záhadou pro náš tým, neboť mi přišlo, že se sami nedokážeme příliš shodnout, co kyberterorismus je, na koho je mířený a co je jeho cílem a co prostředkem. Definice z prezentace říká, že jde o: “předem promyšlený a politicky motivovaný útok na informace, informační systémy, programy a data, který má za následek násilí spáchané na cílech útoku.” 

Co se týče základní otázky, tedy co je kyberterorismus, vidím v jeho vymezení dvě důležité věci. Tou první je, že jde o nějaký hromadný a promyšlený útok na lidi a druhým důležitým prvkem je využití technologií k dosažení svého teroristického cíle. Je ovšem otázkou, zda tyto technologie musí nutně vést k samotnému útoku, nebo zda mohou sloužit například pouze jako podpůrné nástroje. Třeba pro komunikaci informací v rámci teroristické skupiny, pro následnou medializaci kauzy či pro propagaci skupiny jako takové. Z mého pohledu je kyberterorismus, oproti klasickému terorismu, takový, je-li spáchán v kyberprostředí s pomocí IT technologií. Rozdíl mezi těmito dvěma typy terorismu by se dal demonstrovat na jednom konkrétním příkladě - na teroristickém útoku v letadle. Jsou-li teroristi přítomni na palubě, ovládnou-li ho násilím a následně fyzicky zapříčiní pád letadla, je to příklad klasického teroristického útoku. Pokud jsou ale všechny kroky, vedoucí k pádu letadla a smrti pasažerů, realizovány v rámci či prostřednictvím kyberprostoru (nahackování palubní desky, odkloněním od letové dráhy a převzetí řízení, ať už na dálku, či za přítomnosti v letadle, ale pomocí např. nějakého notebooku), jde o kyberteroristický útok, neboť k němu nemohlo dojít jinak než za pomoci technologie, či přímo ve virtuálním prostředí.

Pavetta hackující systém COMA

Co se týče využití technologií jako nástrojů pro propagaci a medializaci, nevidím je jako součást aktivního kyberterorismu. Už kvůli tomu, že primárním cílem těchto nástrojů (pokud nejde o nějaké specifické) není terorismus jako takový, ale obecně podpora komunikace informací (př. sociální sítě) a získávání nových sympatizantů (viz propaganda 2.0, kterou zmiňoval ve své části Honza Páv). S tímto se pojí také etické otázky. Třeba zda by sociální sítě měly cenzurovat propagandistické informační kanály apod.? Problém je ale v tom, jak i Honza ve své prezentaci ukázal, že často není možné identifikovat a verifikovat účet (příp. jeho majitele) a může se tak stát, že by byl např. cenzurován účet, který s terorismem nemá nic společného (je např. parodií), jen proto, že byl nějakými algoritmy nebo navrhovateli z řad ostatních uživatelů vyhodnocen jako nevyhovující. V souvislosti s tím mě také napadá intervence Facebooku v mazání profilů, o kterých si myslí, že se týkají neexistujících lidí (viz smazaný profil Zdeňka Škromacha aj.).

Já osobně kyberterorismus chápu jako mezník ve vývoji terorismu obecně. Ostatně není to nic neobvyklého. S rozvojem technologií přešla na kyberverzi řada jiných zažitých a ne nutně škodlivých procesů a činností. Pro kyberterorismus je z mého pohledu důležité si uvědomit to, že sice využívá IT technologií, jeho dopad je ale reálný, škodlivý a je potřeba jej potlačovat.

Hacknutý Honza na Neuronetworkingovém workshopu

Druhou otázkou, nebo tématem k zamyšlení mi byly zkušenosti ostatních s hacktivismem. Ten je potřeba chápat jako online nástroj kyberterorismu, jehož dopad je sice často škodlivý, ne však fatální a není násilný nebo smrtelně nebezpečný. 

Asi nejvíce viditelným příkladem hacktivismu z poslední doby jsou aktivity členů skupiny Anonymous, mezi nimiž bylo například pozměňování obsahu webových stránek (např. FBI, Poslanecké sněmovny ČR, iDnes atd), úniky informací či parodie a napodobeniny. Ve většině případů šlo o reakci na projednávané návrhy zákonů SOPA, PIPA (v USA) a  ACTA (v EU), které se snažily zasáhnout do svobody, práv a povinností uživatelů internetu. Ke konréktním příkladům mě ale dále zajímalo, zda ostatní spolužáci považují za hacktivismus i třeba parodické účty na Twitteru (zrušený Kardinál Vlk nebo stále existující falešný kníže Karel Schwarzenberg @schwarzenbergk) a zda by se všichni striktně drželi příkladů počítačového hacktivismu, nebo zda by někdo uvedl i jiné intervence do zavedených procesů s pomocí technologií, jako je například foodhacktivismus či biohacktivismus (např. Stelarca)? A v souvislosti s hacktivismem mi v hlavě visí poslední otázka, týkající se nedávného projektu skupiny ZTOHOVEN, která na webu uveřejnila telefonní čísla českých zákonodárců a výkonných politiků. Zde by mě zajímalo, zda je pro ostatní tato akce prostředkem přímé demokracie (jak je často tento uměleckopolitický počin popisován) nebo příkladem hacktivismus, neboť uvolněním soukromých telefonních čísel zasáhli ZTOHOVEN a ostatní občané do soukromí konkrétních osob (když uvážíme, jakou úroveň měly vzkazy občanů politikům...). 

Na závěr - abych byla fér - si dovolím drobné rýpnutí, že není dobré předpokládat automatickou znalost použitých termínů. Mně samotné např. některé názvy nástrojů kyberterorismu a hacktivismu nebyly při tvorbě vlastní části jasné a říkám si, zda neměla být prezentace ještě více vysvětlující. Na druhou stranu, zeptal se někdy docent Vlasák u státnic na DDoS?

ON: Repozitáře v paměťových institucích - ano či ne?

Handout mám sepsaný od konce listopadu, ale k editaci a žbleptnutí se dostávám až teď. Ono ostatně stejně není moc o co stát. Žádné objevy nepřináší .))

Repozitáře v paměťových institucích - ano či ne? | Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě 2012, 29. listopadu 2012

Přednáška problematiku budování repozitářů nakousla v obecné rovině a jejím cílem bylo především vyvolat v posluchačích otázku, zda vůbec jejich instituce digitální repozitář potřebují a zda by jim mohl přinášet nějaký užitek. 

Paměťové instituce

„Knihovny, archivy, muzea, výzkumné ústavy, univerzity, jejichž cílem je ochrana a zpřístupňování dokumentů kulturního dědictví.“ [Marvanová, 2003-].

Definice z TDKIV kromě vymezení pojmu paměťové instituce také vyzdvihuje jejich hlavní činnost, tedy uchování a zpřístupňování národního kulturního dědictví, ať už analogového/fyzického či digitálního. Není to však to jediné, čím se paměťové instituce zabývají. Mezi další neméně důležité činnosti patří například  i publikační, vzdělávací a vědecká činnost, při níž vznikají nové dokumenty/zdroje informací, kterým už se tak důkladné ochrany a zpřístupňování v řadě institucí nedostává. 

Co produkují univerzity a výzkumné ústavy víme...

Velké zastoupení v produkci univerzit mají školní práce - tedy vysokoškolské kvalifikační práce, ale mohou sem patřit i semestrální, seminární práce, eseje atd. Dále jsou zde vědecké výstupy jako články, monografie, sborníky, dále konferenční materiály a také učební texty (skripta) apod.

U výzkumných a vědeckých ústavů jsou to publikované vědecké práce (články, monografie...) a dále různé výzkumné a projektové zprávy, konferenční materiály (prezentace, papery, postery) apod.

Produkce těchto dvou typů paměťových institucí je nejen odborné ale i široké veřejnosti alespoň okrajově známá.

...ale co produkují muzea, archivy, knihovny a galerie... (?)

Po zběžné analýze toho, co vzniká v paměťových institucích, nám vznikl wordcloud těchto dokumentů.

Jak bylo řečeno v úvodu, jednou z možných činností paměťových institucí je také věda a výzkum, v jejímž rámci tak vznikají publikované výstupy (články, monografie, vlastní časopisy). V případě nevýzkumných (ale i výzkumných organizací) dále vznikají polo- či nepublikované dokumenty (šedá literatura), mezi které patří např. nálezové zprávy, výroční zprávy, průvodce expozicí, katalogy výstav, metodiky, pracovní listy, dotazníky, přehledy, edukační videa apod. 

...a kam s tím?

Pro unverzity, vysoké školy a vědecké instituce je dnes již téměř standardem, že publikační činnost a produkci ukládají a často i veřejně zpřístupňují v digitálním repozitáři. U ostatních paměťových institucí (knihovny, muzea, archivy) tomu tak ve většině případů zatím není. Když už svou publikační činnost zveřejňují, činí tak zpravidla prostřednictvím webových stránek. Tento přístup je sice levný, rychlý a nenáročný, je zároveň velice krátkozraký. Dokumenty na webových stránkách nejsou chráněny z pohledu dlouhodobého uchování, jsou ukládány často nesystémově, nejsou dohledatelné (chybí např. metadata, není jasné, v které rubrice jsou apod.) a zároveň vznikají často duplicity, tedy že je dokument např. vystaven na více místech apod.

Považujeme-li publikovanou a nepublikovanou produkci paměťových institucí za významné dokumenty, které je nutné uchovávat, nabízí se možnost inspirovat se od VŠ a vědeckých institucí a využívat ke sběru, archivaci, ochraně a zpřístupnění digitální repozitář.

Digitální repozitář

Definice [Cubr, 2003-] není na první pohled nijak objevná, říká to, co by člověk od digitálního repozitáře očekával, tedy že jde o nějaký informační systém určený k digitální archivaci, nebo-li zajišťuje uložení, ochranu, integritu, autenticitu a zpřístupnění digitálních dokumentů. Je však důležité si uvědomit, že toto všechno zajišťuje s ohledem na dlouhodobý horizont.

Digitální repozitáře mohou být buď institucionální (obsahem je produkce jedné instituce), oborové (obsah je vymezen předmětově), víceoborové (multidisciplinární) či sdílené, kdy jedna instalace slouží jako repozitář pro vícero institucí. Příkladem sdíleného repozitáře může být třeba Digitální repozitář NUŠL.

Repozitáře mohou obsahovat publikované i nepublikované dokumenty (šedá literatura), které mohou být textové, obrazové, audiovizuální. 

Typické instituce s repozitářem

Jak již bylo řečeno, typickými uživateli digitálních repozitářů jsou univerzity a vědecké organizace. V případě České republiky tomu není jinak a již dnes máme několik repozitářů, které splňují dokonce požadavky na otevřenost.

Ukázkou digitálního univerzitního repozitáře, který slouží jako uložiště diplomových prací společně s vědeckou produkcí instituce je například Digitální knihovna Univerzity Pardubice. Naopak na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně se rozhodli tyto dva typy produkce oddělit a diplomky mají svůj repozitář a vědecké publikace také. Dalším velice známým příkladem digitálního univerzitního repozitáře je repozitář Absolventů a závěrečných prací Masarykovy univerzity.

Co se týče výzkumných ústavů, příkladem je systém ASEP Akademie věd České republiky, který slouží jako systém informací o publikační činnosti, tedy jako systém bibliografických záznamů. Ovšem od 2. ledna 2012 je možné k bbg. záznamům ukládat také plné texty. Pokud není plný text veřejně dostupný, je možné pomocí formuláře vyžádat od autora kopii plného textu.

Netypické instituce s repozitářem

Digitální repozitáře v ostatních paměťových institucích jsou stále spíše netypické. Že ale mají smysl bych ráda demonstrovala na několika příkladech.

Národní technická knihovna - Institucionální digitální repozitář NTK

Institucionální digitální repozitář NTK buduje od roku 2010. Stojí na systému Invenio (verze 1.0.0) a slouží jako studijní knihovna výzkumu vývoje NTK. V současné době obsahuje cca 500 záznamů, u většiny je připojený i plný text, který ovšem není vždy veřejně dostupný. U záznamů je možné omezit přístupnost pouze pro zaměstnance NTK – např. interní dokumenty, které je nutné dlouhodobě uchovávat, nebo které obsahují neveřejné informace apod. IDR obsahuje konferenční materiály, zprávy, propagační materiály, školící materiály, dokumenty informační povahy a autorské práce. Ukládání a zpřístupňování se řídí směrnicí ředitele NTK č. 6/2012 o vlastnických právech k výsledkům základního výzkumu, aplikovaného výzkumu nebo experimentálního vývoje a způsobu jejich ochrany a o změně směrnice č. 1/2011 o publikační činnosti zaměstnanců NTK a právech k výsledkům VaVal, která je v IDR také veřejně dostupná.

Příkladem muzejí, která mají vlastní digitální repozitář, je American Museum of Natural History a National Museum of Ethnology. Tyto dva repozitáře stojí na open source softwaru pro správu digitálního repozitáře DSpace a slouží oběma muzeím pro ukládání a zpřístupňování především výzkumných výstupů - papery, paměti muzejí, bulletiny, zprávy, komerční publikace atd.

…kde jinde mají repozitář? 

Ukázkou toho, že se dá digitální repozitář také využít i v komerční sféře, či pro jiné účely je portál Steelcase Stories. Firma Steelcase, která se zaměřuje na výrobu kancelářského nábytku, ke svému 100. výročí založila repozitář, který obsahuje řadu příběhů a milníky v průběhu vývoje firmy. Jednotlivé záznamy může přidávat kdokoliv pomocí jednoduchého formuláře - sama firma k tomu hned na úvodní stránce vybízí. Portál stojí na systému DSpace a vcelku patrný je rozdíl v grafice, kde je vidět, že pokud má instituce dostatek financí, může i digitální repozitář vypadat velice přívětivě.

Jiným příkladem využití systémů pro budování digitálních repozitářů je např. brazilský portál SBI Café. 

Proč ano? (výhody)

Repozitář jako výkladní skříň. → Je vidět, co konkrétní instituce dělá, čím se zabývá, co produkuje – repozitář může být dokladem činností pro zřizovatele, informačním kanálem pro veřejnost. Viditelné výsledky mohou zvyšovat prestiž instituce i oboru! Běžným obrazem knihovníka je, že sedí za pultem, dělá pššt a nebo si čte, běžným obrazem pracovníka muzea je, že sedí na židličce a hlídá, zda batohem nešmrdláte po exponátech, běžných obrazem archiváře je že skladuje a neustále někam přesouvá, pošupuje tuny nepotřebných papírů... Takto nás, pracovníky paměťových institucí, většinou vidí veřejnost. Repozitář však umožňuje ukázat i jinou stránku našich profesí. Ukazuje výsledky činností, které dokazují, že paměťové instituce dělají například i vědu, že zaměstnávají odborníky na konkrétní oblasti a že tito lidé mají co říct a čím obohatit společnost.

Repozitář jako paměť paměťové instituce. → U uchování dokumentů není důležité jen to, že jsou někde uloženy, ale především to, zda jsou uloženy a chráněny v dlouhodobém horizontu. Toto je důležitou vlastností digitálních repozitářů - zjednodušeně, že uchovají digitální informaci tak, aby bylo možné ji zobrazit i za 10, 20 let. Pro většinu lidí jsou důležité plné texty, je ale také nutné si uvědomit hodnotu metadat – co dokážeme přečíst a popsat dnes, nemusí být stejné za 10 let.

Repozitář jako důvod ke změně. → S tvorbou IR je nutné nastavit nové procesy ve fungování instituce – např. musí vzniknout institucionální politika/směrnice upravující publikační činnost zaměstnanců, mění se také způsob přístupu instituce k ne/zveřejňování vlastní produkce apod.

Repozitář jako nástroj pro komunikaci vlastních dokumentů. → Nejen ochrana a uložení, ale i zpřístupnění a možnost sdílení (harvestování dalšími nástroji, např. NUŠLem). Repozitář dále může fungovat jako důvěryhodné úložiště pro ty dokumenty, které instituce musí ze zákona zveřejňovat (výroční zprávy, výsledky výzkumných projektů atd.).

Repozitář jako brána do světa. → Repozitář umožňuje či zefektivňuje transfer informací za hranice instituce,.Ukázka toho, co dělají, upevňuje pozici instituce nejen na národní, ale i mezinárodní úrovni a přináší možnost navázání spolupráce na základě těchto viditelných výsledků.

Jak ano? 

Na proces budování repozitáře se mohou skeptici koukat jako na soubor nevýhod, které člověku pouze otravují život. Já bych tyto nevýhody raději převedla na jednotlivé kroky, které jsou na cestě k fungujícímu institucionálnímu repozitáři potřeba udělat.

Potřebujete lidi → Především potřebujete jejich znalosti a čas (práci).

Potřebujete politiku → Budování repozitáře nestojí pouze na schopnosti nainstalovat vhodný software, ale je nutné jej ukotvit v systému fungování instituce např. nějakou institucionální politikou, která vymezí, co je povinné ukládat, kdo za toto nese odpovědnost, kdo má k čemu jaká práva a případně tato práva rozšířit nějakou licencí (např. Creative Commons atd.).

Potřebujete hardware → Vcelku logicky potřebujete počítač/server, na kterém repozitář poběží. Dále je nutné přemýšlet také nad způsobem zálohování dat → kam s nimi atd.

Potřebujete software → Existují v podstatě 2 varianty - komerční software (Digitool) nebo open-source (DSpace, Invenio, ePrints). Repozitář je možné spojit s knihovním systémem/systémem pro sběr informací o publikační činnosti (Invenio/ASEP).

Jde to i jinak

Všechny předchozí kroky nejsou jednoduché a přináší instituci i jistou finanční zátěž.

Pokud nemáte lidi, kteří by byli schopni pracovat na projektu budování repozitáře, ale jste schopni vyčlenit alespoň 1(2) pracovníka na ukládání dokumentů (např. zaměstnance knihovny), nebo pokud nemáte peníze na software či hardware, můžete pro ukládání, zpřístupnění a archivaci (pouze některých druhů) šedé literatury využít např. jednu z variant spolupráce s NUŠL → vytvoření vlastní (institucionální) sbírky v Digitálním repozitáři NUŠL. Tato služba je institucím poskytována zdarma.

NUŠL zajišťuje archivaci plných textů a částečně i metadat (těch, které jsou v NUŠL zveřejňovány v metadatových záznamech), garantuje prohledatelnost dokumentů a zároveň rozšíření viditelnosti i do zahraničí, neboť je jeho obsah harvestován evropským systémem pro sběr šedé literatury OpenGrey.

Použitá literatura
CUBR, Ladislav, HAVLOVÁ, Jaroslava. Digitální repozitář. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha : Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2012-11-22]. Dostupný z WWW: <http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000014292&local_base=KTD>.

DROZDA, Jiří. Šedá literatura na VUGTK. In 5. ročník Semináře ke zpřístupňování šedé literatury 2012 [online]. 23.10.2012 [2012-11-24]. Dostupný z WWW: <http://nusl.techlib.cz/images/Drozda_prezentace_2012_CZE.pdf>.

MARVANOVÁ, Eva. Paměťová instituce. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha :Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2012-11-22]. Dostupný z WWW: <http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000003482&local_base=KTD>.

Oblíbená donucovadla

Když jsem ráno převážela vánoční stromek a zírala do kabelů z vagonu krtka, uvědomila jsem si, že mám několik oblíbeností, které mě nutí k cestování, nebo alespoň k touze po cestování.

foto: jaro ridzoň (2012)

Třeba hudba. Takoví Bratři Orffové ve mně před cca 4 lety vzbudili potřebu vidět Krnov. Letos jsem mu byla už i docela blízko, ale na opravdovou návštěvu si asi budu muset ještě počkat. Minimálně do příštího roku. Zato Goodbye od Ulricha Schnausse jsem realizovala už několikrát. Je pro mě cestovní záležitostí, která mě doprovázela na eX-pud-ICE, na 3 služebkách a v podstatě na všech vlakovýletech za poslední 2 (3) roky. Nejvíc písniček vůbec mám ale spojeno s Berlínem... Berlin od Hanne Hukkelberg, Berlin od Alva Noto, Station to Station od Davida Bowieho, Linger od Cranberries a i Schnaussovo Goodbye.
No a cestovní je vlastně i O cestování od Květů, ale ta ve mně moc potřebu vidět nová místa nevyvolává. Je jen geniálně slovohravá a zároveň náladou dost pochmurná.

Z filmů nejvíc pudí k poznávání Motocyklové deníky. Člověk by hnedka vyrazil někam na motocyklu (tedy, já asi spíš radši pěškobusem nebo v krají nouzi na kole) a nebo ještě lépe, do Jižní Ameriky. Peru, Chile... Je otázka, jestli by zrovna moje turistická trasa kopírovala to, co je ve filmu. Něco mi říká, že bych byla spíše zklamaná...asi jako z knihy.

Cestovatelské zklamání bych ale nečekala od kerouacovo Na cestě - rukopisný svitek (dobrá, kterékoliv vydání Na cestě). Kdo ho dočte až do konce, musí chtít zákonitě vidět San Francisco. Nebo začne chtít stopovat (aspoň). Já to tak mám. Obojí. Stop jsem si letos už vyzkoušela, ale na letenku do Frisca teprve šetřím. Vlastně to je asi jediné mimoevropské místo, které bych chtěla určitě vidět. Někdy. Než umřu. Třeba.

ON: Vědo, tady veřejnost, otevřete!

Vědo, tady veřejnost, otevřete! | Týden vědy a techniky, 12. listopadu 2012

Anotace k přednášce slibovala, že bude ukázáno, jak je jednoduché získat kvalitní a relevantní zdroje informací pro školní/vědeckou práci. Toho lze díky otevřenému přístupu (Open Access) docílit zdarma s pomocí internetu, pokud uživatel ví, kde má hledat. Chceme-li však mluvit o otevřeném přístupu ke kvalitním vědeckým informací, je potřeba si na úvod vymezit vědu, vědeckou komunikaci a tradiční způsob výměny vědeckých informací.

Co je to věda?
Když se řekne věda, všichni tak nějak tuší, o co jde, ale definovat ji je poměrně složité. Možná proto, že nás věda obklopuje v každodenním životě a přitom za tímto pojmem vidíme spíše pouze práci lidí v laboratořích, šílené výpočty nebo mnohaleté bádání nad zaprášenými knihami.
Jednoduchou definici přesto najdeme a dala by se vyjádřit například takto: “Věda je systematický způsob poznání skutečnosti. Předmětem vědeckého poznání mohou být objekty a procesy živé i neživé přírody nebo lidské společnosti.“ [Věda, 2001-]

Dělení vědy:
1. vědy o živé přírodě
2. vědy o neživé přírodě
3. společenské vědy

Věda jako taková se objevuje již v pravěku a dá se říci, že jde o logický vývoj, který doprovází samotnou evoluci lidské populace.

Jak se dělá věda?
Věda ovšem není pouze samotné bádání, ale skládá se z více procesů/fází, které dohromady utváří cyklus vědy/vědecké komunikace. Ten by se dal charakterizovat 5. fázemi [Svoboda, 2012]:
1. Studium, příprava

2. Výzkum, měření, závěry
3. Patentování, publikování
4. Citace, impakt, hodnocení
5. Rešerše, literatura

Běžně je z veřejných prostředků hrazen téměř celý tento cyklus - je placeno studium, příprava, ale i samotný výzkum, provedení experimentu, sběr dat apod. Poté se vědci snaží výstupy patentovat a především výsledky a závěry publikovat. Tyto výsledky se dostávají do oběhu, v jehož rámci jsou citovány, je měřen jejich impakt a mohou být postpublikačně dále hodnoceny. Jde-li o kvalitní výstup, stává se tedy literaturou pro jiné vědce a cyklus se dál opakuje.

Vědecká komunikace
Ruku v ruce s vědou jde také vědecká komunikace. Tento termín se objevil teprve nedávno, ale přesto můžeme říci, že se spolu s vědou vyvíjela již od počátku lidského bádání. Vědeckou komunikaci můžeme chápat jako formální způsob výměny vědeckých informací a poznatků mezi členy vědecké komunity, případě lze cílovou skupinu rozšířit a zobecnit na celou společnost.
Nejprve vědecká komunikace probíhala pouze ústně, posléze písemně. Přelom nastal v 17. století, kdy se ve Francii a Velké Británii objevují první vědecké časopisy. Postupně se součástí vydavatelského procesu stává recenzní řízení, které je známkou/potvrzením kvality.
Dalším mezníkem ve vývoji vědecké komunikace byl vznik elektronických databází v 70. letech 20. století a následně rozvoj Internetu v 80. a především 90. letech 20. století. Tyto dva vývojové mezníky spíše jen vylepšují původní model šíření informací pomocí vědeckých (recenzovaných) časopisů, který přetrvává dodnes.

Publish or Perish!
Že je publikování výsledků zásadní součástí vědecké komunikace, dokládá heslo “Publish or perish!” (Publikuj nebo zhyň!), které je hnacím motorem a zároveň velkým strašákem vědců. Dnešní způsob hodnocení vědy stojí totiž na tom, kolik článků vědec vyprodukuje a v jak dobrém časopise je opublikuje - čím lepší časopis, tím více bodů, tím více financí na další výzkum, tím větší prestiž autora/projektu/instituce/oboru. Často se proto děje, že vědci rozmělňují informace a místo jednoho článku jich publikují pět, neustále omílají to samé dokola, vydávají články s 30 spolu(autory) apod.

Na samotném publikování však není nic špatného, pokud se řídíme heslem Camerona Neylona, který říká, že není důležité kde publikujete, ale koho tím obohatíte.

Je totiž důležité si uvědomit, že “Nepublikovaná věda není žádnou vědou. I kdyby badatel bádal sebevíce, jeho knihy a protokoly pokusů nakonec obmotají pavučiny, sežerou myši a výsledek je nulový.“ [Šesták, 2000]

Co se týče publikování, existoval zde donedávna pouze tradiční (konzervativní) přístup publikování, prostřednictvím recenzovaných vědeckých časopisů s uzavřeným přístupem.

Tradiční (konzervativní) přístup
Ten je problematický především z toho důvodu, že zde funguje dvojí platba. Daňoví poplatníci střádají peníze do veřejného rozpočtu, ze kterého jsou poté placeni vědci, aby bádali. Ti na základě výzkumu napíší článek a nabídnou ho k vydání některému z vydavatelů. Pokud článek projde recenzním řízením (to může trvat i několik měsíců), vyjde v časopise, ke kterému je ovšem nutné koupit přístup - tištěné vydání, přístup do licencovaných databází. Za tento přístup platí uživatelé prostřednictvím knihoven (vědeckých, univerzitních, institucionálních, národních...), zaměstnavatele, sami. Tedy opět (ve většině případů) z veřejných peněz daňových poplatníků. Smutné je, že hlavními uživateli vědeckých informací jsou opět vědci, tedy ti, co informace sami produkují.

Platím. Kde jsou výsledky?
Z veřejných financí se platí především základní výzkum. V České republice financování stojí na tzv. bodovém systému hodnocení vědy a to tak, že jsou finance přerozdělovány podle ohodnocení předchozích výstupů mezi jednotlivé vědecké instituce, zároveň mohou být poskytovány granty Grantovou agenturou České republiky, nebo se za veřejně financovaný výzkum dá považovat i ten, který čerpá dotaci z peněz Evropské unie. Výstupy z takto financovaných výzkumů by proto logicky měly být přístupné zdarma všem - všem těm, kteří za ně již jednou zaplatili.

Otevřený (alternativní) přístup
Jak je patrné, dvojí platba je vcelku nelogická. Proto se objevuje otevřený přístup, neboli Open Access, který žádá trvalý, okamžitý a bezplatný přístup k výsledkům vědy a výzkumu na Internetu. O otevřeném přístupu se začalo hovořit již na konci 60 let 20. století, vážněji však až v letech 2001 a 2002. Z tohoto období vychází 3 významné iniciativy - Budapešťská iniciativa, prohlášení z Bethesdy a Berlínská deklarace. Od vydání Berlínské deklarace uplynulo letos 12 let a jde o manifest, jehož podpisem se jednotlivé instituce zavazují k tomu, že budou podporovat otevřený přístup. V ČR ji podepsala Akademie věd ČR, Grantová agentura ČR, Masarykova univerzita v Brně, Asociace knihoven vysokých škol a Vysoká škola ekonomická v Praze.

Otevřít nejen ke čtení
Nejde ovšem pouze o vystavení výstupu na internetu, ale také o jasné definování práv k užití díla. Toho je docíleno například díky veřejným licencím - Creative Commons apod., které umožňují autorovi nebo vlastníkovi majetkových práv dát jasně najevo, jak chtějí, aby uživatelé s dílem zacházeli. Např. je možné povolit užití díla pro komerční účely, dílo modifikovat apod.

K otevřenému přístupu vedou dvě cesty - obě mají své výhody i nevýhody.

Zlatá cesta / Gold road

Zlatá cesta (anglicky Gold road, Open Access Publishing) je cestou publikování vědeckých článků v otevřených časopisech. Tato cesta se snaží nahradit tradiční vědecké časopisy, ovšem s zachováním recenzního řízení a kontroly kvality publikovaných informací. Čím se tedy liší? Tím, že obsah je po vydání volně dostupný všem bez nutnosti platit za přístup k plnému textu. Přesto tato cesta není plně zdarma. Recenzní, editorská a vydavatelská práce je hrazena dle vydavatelem, který náklady může převést na autora. Autoři ovšem vydavatelský poplatek zpravidla neplatí z vlastní kapsy. Často nemalé částky jsou hrazeny buď jejich zaměstnavatelem, z projektových rozpočtů či z grantů apod. Právě částka na publikování v OA časopisech se může objevit i v rozpočtových položkách projektů při žádání finanční dotace na vědeckou činnost například z Evropské unie apod.

Existují 3 základní typy otevřených časopisů [Němečková, 2011]:

1. Časopis s úplným otevřeným přístupem 
2. Hybridní časopis (jde o kombinaci Closed a Open Access)
3. Časopis s pozdrženým otevřeným přístupem (s časovým embargem)

Zelená cesta / Green Road
Zelená cesta (anglicky Green road) je umírněnějším způsobem otevřeného přístupu. Cílem není nahradit tradiční cestu vědeckého publikování v odborných časopisech (komerčních či OA), které mimo jiné zajišťují především kontrolu kvality recenzním řízením apod., ale spíše se snaží o její doplnění zvýšením dostupnosti dokumentu, jeho zviditelněním a rozšířením prostřednictvím digitálních repozitářů.

Dělení repozitářů:

1. Institucionální
2. Oborové
3. Multioborové
4. Repozitáře poskytovatelů dotací (Funders repositories)
    (Datové repozitáře, www stránky, profily na sociálních sítích)

Výhody OA
Otevřený přístup...
Vědcům

 - zvyšuje citovanost a prestiž
 - pomáhá popularizovat jejich obor, projekt..

Studentům/veřejnosti

 - zvyšuje kvalitu studia
 - usnadňuje přístup ke kvalitním informacím

Vydavatelům

 - rozšiřuje okruh čtenářů
 - zvýšením citovanosti článků zvyšuje impakt faktor

Nevýhody OA
Nízký impakt faktor otevřených časopisů → dle IF je článek posuzován např. při hodnocení vědy. Vědci proto nechtějí publikovat své články v časopisech s nízkým IF. Na obhajobu otevřených časopisů je nutné podotknout, že některé IF mají a ten také postupně roste.

Nedůvěryhodnost informací - OA je často vyčítáno, že v repozitáři či otevřeném časopise mohou být zveřejněny nekvalitní informace. U repozitářů je možné u jednotlivých záznamů označit, zda jde o preprint (tedy verzi článku před recenzním řízením) či o postprint (článek po recenzním řízení) nebo vydavatelskou verzi. Toto vše se odvíjí od politiky vydavatele - ten autoarchivaci buď nepovoluje, či povoluje autoarchivovat jednu či více verzí článku. U otevřených časopisů záleží, zda mají recenzní řízení či nikoliv. Pokud ano, obavy z nedůvěryhodnosti informací jsou neopodstatněné. Problémem zde je spíše fakt, že za vydání článku v otevřeném časopise s recenzním řízení musí autor zaplatit (1000-3000 EUR), což je ale položka, kterou může autor žádat v grantu či prostřednictvím nějakého gold fondu.

Neochota ze strany vědců, institucí, vlád - neochota plyne často spíše z neznalosti problematiky. Vědci se bojí nového přístupu, neboť mu nerozumí, nebo se bojí, že bude objevena chyba v jejich práci, že jim práci někdo vykrade atd. Na institucionální či vládní úrovni je to problém právě spíše neznalosti, na druhou stranu již dnes vznikají inst. politky a OA je řešen např. i na národní úrovni - UK.

Dveře ke zlaté cestě
Ke zlaté cestě vedou v podstatě (centrálně) pouze jedny dveře a to skrze Directory of Open Access Journals - DOAJ (www.doaj.org).

V současné době je v databázi DOAJ registrováno 8 340 otevřených časopisů → z toho je 4 115 časopisů prohledatelných až na úroveň článku → a celkově je v databázi tedy zahrnuto 923 403 článků.

Dveře k zelené cestě
Pokud nevíte, v jakém repozitáři hledat, je asi nejjednodušší začít vyhledávat v agregátorech, které otevřený obsah sbírají.

OAISTER: http://oaister.worldcat.org/
OAIster je volně dostupný webový portál / souborný katalog záznamů open access zdrojů. Obsahuje okolo 25 milionů záznamů, které jsou získávány z více jak 1 000 zdrojů.
Co se složení týče, obsahuje digitalizované knihy, časopisecké články, noviny, rukopisy, digitální texty, audio, video, fotografie, datasety, kvalifikační práce a vědecké papery.

DRIVER: http://search.driver.research-infrastructures.eu/
DRIVER search portal je výstupem stejnojmenného projektu DRIVER (Digital Repository Infrastructure Vision for European Research), který byl spolufinancován Evropskou komisí (2006-2009). Cílem projektu/portálu je budování sítě evropských digitálních repozitářů a zpřístupňování volně dostupných online zdrojů.
Vyhledávání:
Jednotné vyhledávací rozhraní (D-NET) - jednoduché / pokročilé, prohledává přes 6 mil. vědeckých publikací / 343 repozitářů, obsahuje články, disertace, knihy, přednášky, zprávy apod.
Výsledkem vyhledávání je metadatový záznam + odkaz na plný text do repozitáře.

OpenAIRE: http://www.openaire.eu/cs
CORE: http://core.kmi.open.ac.uk/search
BASE: http://www.base-search.net/

Na svém písečku
Pokud víme, jaký obor nás konkrétně zajímá, můžeme hledat v konkrétním oborovém repozitáři. K vyhledání toho správného je možné použít dvou registrů - OpenDOAR (www.opendoar.ogr) a ROAR (http://roar.eprints.org/).

ROAR - Registery of OA Repositories
Jde o mezinárodní registr, který provozuje Univerzita v Southamptonu. Obsahuje 2993 záznamů OA repozitářů. Umožňuje vyhledávání podle: klíčových slov, země, softwaru, typu zdroje a obsahu. Jednotlivé záznamy obsahují popisné a statistické informace, grafy, náhled repozitáře, přímý odkaz domovskou stránku.ROAR umožňuje také jednoduché vyhledávání v obsahu, není zde ovšem možnost dalšího zpřesňování, omezování kategoriemi apod.

OpenDOAR - Open Directory of OA Repositories
OpenDOAR je adresář akademických OA repozitářů v mezinárodním měřítku, o databázi se stará SHERPA, záznamy jsou schvalovány pracovníky projektu - nepřidávají se automaticky. V současné době je v OpenDOAR 2224 repozitářů. Vyhledávání funguje na základě přímého dotazu či pomocí zpřesňování - geografické, zda jde o institucionální / předmětový repozitář, jazykové atd.

Odkaz na oborový repozitář může člověk nalézt také na wiki Open Access Directory, na stránce Disciplinary Repositories. Tento seznam může (dle politiky wiki) upravovat kdokoliv - uživatelé mohou přidávat odkazy, upravovat stávající, popisky apod.

Akademické sociální sítě
Vyhledávací a zpřístupňovací funkci repozitáře či digitální knihovny mohou do jisté míry suplovat i akademické sociální sítě, které umožňují vědcům ukládat a zpřístupňovat vědecké články na jejich profilech.

Mezi ty asi nejznámější patří ResearchGate, Mendeley a Academia.edu.

ResearchGATE (www.researchgate.net)
Vědecká sociální sít, umožňující a usnadňující komunikaci vědců. Po registraci je možné sledovat určitá témata (diskuze - chodí pravidelné emaily s novými příspěvky), ukládat a vyhledávat publikace, zakládat projekty (pro sdílení dat, umožnění kolaborace s jinými uživateli) apod.
Vyhledávání: Pokud je u výsledku obrázek fulltextu, je FXT dostupný, pokud ne, je možné poslat request autorovi pomocí tlačítka “Request fulltext”

Mendeley (http://www.mendeley.com)
Sociální síť a desktopová aplikace (citační manager), pro vyhledávání nemusí mít člověk vlastní profil. Ve vyhledávacím rozhraní (záložka Papers) nabízí Mendeley filtr “Open Access articles only”, který po zaškrtnutí nabízí pouze ty záznamy článků, u kterých se lze zdarma dostat k plnému textu.

OA v NTK
Na závěr bych ráda zmínila otevřený přístup v Národní technické knihovně. Tomu se NTK věnuje především v propagačních aktivitách. Na stránkách techlib.cz vznikla vlastní podstránka http://openaccess.techlib.cz, která shrnuje tuto problematiku, odkazuje na další zdroje informací (např. NTK má mezi odkazy na elektronické zdroje také zařazen DOAJ a OA balíček IEEE), informuje o SCOAP3 - Sponsoring Consortium for Open Access Publishing in Particle Physics, konsorciu, které má za úkol získat finance na zaplacení vydávání článků z oblasti částicové fyziky v režimu Gold OA (toto konsorcium se rozběhne v roce 2014, koordinátorem pro tento projekt za ČR je NTK, nyní jsme ve fázi přípravy vybírání peněz do společného rozpočtu). Zároveń se NTK připojuje k Open Access Week / Týdnu otevřeného přístupu. Letos proběhl již druhý ročník semináře Open Access aneb Open your mind! (i se zahraniční účastí). Dále vedle informačních letáků a a prezentací na LCD obrazovkách po budově vznikla Open Access Cube (#OACube), interaktivní kostka, která pokládá náhodným kolemjdoucím otázky a vybízí k odpovědi na vnitřních zdech tohoto objektu.

 

Použitá literatura:
Němečková, Lenka; Pilecká, Věra. 2011. OA časopisy pro technické obory. In Open Access aneb Open your mind! 2011 [online prezentace]. Praha, 2011-10-26 [cit. 2011-12-26]. Dostupný z WWW: <http://invenio.nusl.cz/record/71446/files/nusl-71446_1.pdf>.

Neylon, Cameron. Research assessment to support research impact. In Berlin Open Access Conference : Networked scholarship in a networked world : participation in Open Access [online prezentace] Stellenbosch, 7 November 2012 [cit. 2012-11-13]. Dostupný z WWW: <http://wiki.lib.sun.ac.za/images/f/fb/10_Neylon.pdf>. 

Simandlová, Tereza. 2011. Open Access a sociální média jako nový prostředek vědecké komunikace [elektronický dokument]. Praha, 2011.

Svoboda, Martin. Open Access: proč a jak?. In Open Access aneb Open your mind! 2012 [online prezentace]. Praha : NTK, 2012-10-24 [cit. 2012-11-06]. Dostupný z WWW: <http://repozitar.techlib.cz/record/477/files/idr-477_1.pdf>.

Šesták, Zdeněk. 2000. Jak psát a přednášet o vědě. Vyd. 1. Praha : Academia, 2000. 204 s. ISBN 80-200-0755-5.

Věda. In Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation, 2001- , strana naposledy edit. 2012-09-13 [cit. 2012-11-11]. Česká verze. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Věda>.

ON: Open Notes

By iowa_spirit_walker

Ve škole a hlavně v práci se mi nakupily různé přednášky, které se většinou týka otevřeného přístupu a tak mě napadlo, že když už na SlideSharu sdílím prezentace, mohla bych někde ještě veřejně lípnout handouty, které mi většinou při přípravách vznikají.

Moje open notes (otevřené poznámky) asi nebudou mít moc podobu klasického užbleptnutí, minimálně u těch dřívějších nemám čas na úpravu do podoby souvislého textu. U následujících se pokusím rovnou smolit texty, ať je to ke čtení a ať je tomu alespoň trochu rozumět.

Časem dodám vše, co se mi válí v notebooku a v práci.

O odpovědnosti a tak

Na lidi v mém okolí přichází podzim. Všimla jsem si toho na jejich tvářích. Málokdo se teď usmívá. Je sice pravda, že s padajícím listím lidi vpadnou do podovolenkové práce, dohánějí studijní resty a navíc se blíží Vánoce. To je pak potřeba se stresovat dvojnásob, jinak by to nebyly svátky klidu a míru. Podivná tradice. Tak všeobecně prostě není moc důvodů k usmívání. Ale ono jak se to vezme.

Cokoliv, co ne/děláme, ne/děláme z vlastního rozhodnutí. Lidi se většinou neradi rozhodují, nebo se přinejmenším bojí a raději by rozhodování nechali na ostatních. Každý z nás je ale ve svém rozhodování svobodný. Tedy, když pominu ta rozhodnutí, která jsou učiněna z donucení, nebo kde člověk neměl na výběr.

Pokud si správně pamatuji, byl to Sartre, který říkal, že svoboda je nevyhnutelně spjata s odpovědností.

Copak se lidi bojí být odpovědní za to, že se rozhodnou pro úsměv?

Teď se usmívám... protože to zrovna ode mě zní dneska ohromně směšně. Místo odpovědného rozhodnutí jsem si hodila korunou. A tak prý nakonec nic nebude. Nebo jo, ale jen na chvíli. Žádné zvraty. A tak.

Z-odpovědnost. Odpovídat. Zpovídat. Se. Sám sobě.

Druhým se vždycky radí líp.

4 roky knihovníkem

Čas letí a ten pracovní snad ještě 2x tak rychleji.

Včera to byly 4 roky, co jsem nastoupila do knihovny. V roce 2008 to byla ještě Státní technická knihovna a já byla přijata do oddělení služeb. Proseděla jsem velkou část v čítárně, kde jsem koukala, jestli nám někdo nerve stránky, zapisovala a zařazovala časopisy a tak nějak se všeobecně nudila. Někdy v červnu 2009 jsem se spolu s fondem a kolegy zvládla přestěhovat do nové budovy a podepsala novou smlouvu, neboť se nám změnil název na Národní technickou knihovnu. Zároveň jsem po roce a půl sloužení byla převelena na oddělení Digitální Národní technické knihovny, kde mám doteď na starosti Institucionální digitální repozitář, otevřený přístup a sem tam něco kolem šedé literatury.

Původně jsem svůj poslední den 4. roku chtěla oslavit pracovně, ale nakonec připadl na sobotu a tak jsem alespoň s knihovníky vyrazila výletničit.

Teambuilding se také počítá .))

Acceptance Letter

Ráno mi přistál ve schránce podivný email. Text byl vložený do předmětu a hned první věta vybízela k důslednému čtení... Nebylo ale co.
O 5 minut později přišla oprava a spolu s ní i akceptační dopis.

Ve Finsku  mě prý chtějí.

Dík.

Digital humanities (8.10.2012)

Prvních 14 dní zimního semestru se pomalu blíží ke konci a některé přednášky již mají za sebou pozvolný start. Jednou z nich je i výběrovka Digital humanities, jejímž výstupem má být mimo jiné také soubor postů na blogu, které mají kromě samotného zaktivizování studentů přinést také zpětnou vazbu přednášejícímu, nezúčastněným a případným dalším zájemcům.

Náplň výběrovky už dle názvů jednotlivých přednášek slibuje zajímavou po-dívanou/slechovou:

08. 10. Co jsou digital humanities aneb stará vlna s novým obsahem

15. 10. Získáváme, čistíme, ukládáme data (a něco navíc)

22. 10. HODINA ODPADÁ (domácí práce) 

29. 10. Nejen o tom, že průměr není vždy to pravé (Meets R)

05. 11. Korelace, koincidence, ko...

12. 11. Teorie grafů aneb nejen SNA živ je člověk

19. 11. Data mining pro humanitní vědy

26. 11. Strojové učení pro humatnitní vědy

03. 12. Geolokace, mapy, vrstvy

10. 12. Rozšířená realita jako požadavek doby

17. 12. Strojová analýza (i) pohyblivého obrazu

07. 01. Prezentace projektů

Záznamy i živý přenos můžete sledovat přes kanál @stunome na YT: http://www.youtube.com/stunome

Za sebou tedy máme drobné intro k tématu digital humanities. 

Data ~~> Data-driven přístup ~~> Big data ~~> Data Science! 

Zdroj: http://www.flickr.com/photos/neeravbhatt/6995946039/

Josef slíbil, že každá hodina kromě teorie přinese i praktickou ukázku min. jednoho nástroje/služby, které se digital humanities týkají. Tou z první hodiny byl nástroj Voyant - fíčura usnadňující analýzu textu. Mnohem více mě ale zaujal nástroj Bubblelines, který umožňuje vizualizovat text v časové ose a dále nad touto vizualizací vyhledávat, zobrazovat vyhledaná slova a analyzovat jejich četnost, propojenost s jinými termíny apod. Taková věc by se mi hodila před cca půl rokem, kdy jsem kamarádovi pomáhala psát analýzu prezidentských projevů za posledních 5 let. Zároveň mi to znovu připomnělo předmět Brand You!, o kterém jsem četla v článku Using social media to boost student employability. University of Central Lancashire prostřednictvím tohoto předmětu učí své studenty pracovat se sociálními médii (konkrétně s Twitterem a Tumblr) s cílem vytěžit co nejvíc pro výzkum a zároveň zvýšit jejich uplatnitelnost na trhu práce. Podobný předmět by jistě slušel i mezioborové nabídce FF UK. Nebo ji obohatit právě o Digital humanities. Co takhle alespoň požádat Studentskou radu či studijní oddělení o rozeslání infa o streamování všem studentům?

Více Voyantích nástrojů zde: http://docs.voyant-tools.org/tools/