Podaná ruka

Stala se mi v sobotu dopoledne moc milá věc.

V lince 382 mě v půli cesty požádala babička, jestli si ke mně může přisednout, že jí na druhé straně uličky svítí slunko do očí. Chvíli trvalo, než se odvážila mluvit, přestože na ní bylo vidět, že mluvit chce. Ale ne stěžovat si, jen mluvit. Tak jsem ji nechala.

Vyprávěla o tom, jak někdy prosí sluníčko, aby si dalo polední pauzu, jak se lidi dnes málo znají a jak se zavírají před ostatními do králíkáren, jak se odcizují přírodě a jak se nechtějí a možná už ani neumějí smát.

Povídala také o cestování. Že na severu je krásně. Krásná příroda a i duševně krásní lidé. Vyprávěla o dovolené v Jugoslávii, na kterou měli s manželem 20 fifníků. Jak viděla místo, kde se točil Vinnetou, neměla na vstupenku a stejně ji pán nakonec prominul. Také mluvila o Řecku. O tom, jak lidi moc nepracují a jen si užívají. A jak je vidět, že právě to užívání si dovedlo dříve nejvzdělanější národ ke krizi.

Mluvila a omlouvala se, že mě také nepouští ke slovu. A pak se v Petrovicích rozloučila a vystoupila.

Ještě před tím mi ale doporučila k přečtení Podanou ruku od S. K. Neumana. Že je v té básni prý schované všechno, co je důležité.

A má pravdu.

Podaná ruka mimojdoucímu,

který se ohlížel po ní,

jest u cesty smutné, u cesty dlouhé

květ, který voní.

Podaná ruka, zcela prosté gesto,
již čekáním vděčnosti nemaří času,
je ptačí píseň v náhlé samotě,
když zastesklo se po živém hlasu.

Podaná ruka, větévka tenká,
kterou jsi nabídl tonoucí včele,
pomáhá kovat železný řetěz,
v němž živé živému věrno je cele.

Podaná ruka kterékoliv věci,
k světlu se deroucí vedle tebe
svěžejší činí stromů stín,
teplejším hvězdnaté nebe.

Nesmírná útěcha line se z věnce,
jejž tvoříš, přispěl-lis, přispěti mnoha.
Podaná ruka na kterémkoli místě
pravého tvoří Boha.