co tu

sobota 22. prosince 2012

Oblíbená donucovadla

Když jsem ráno převážela vánoční stromek a zírala do kabelů z vagonu krtka, uvědomila jsem si, že mám několik oblíbeností, které mě nutí k cestování, nebo alespoň k touze po cestování.

foto: jaro ridzoň (2012)
Třeba hudba. Takoví Bratři Orffové ve mně před cca 4 lety vzbudili potřebu vidět Krnov. Letos jsem mu byla už i docela blízko, ale na opravdovou návštěvu si asi budu muset ještě počkat. Minimálně do příštího roku. Zato Goodbye od Ulricha Schnausse jsem realizovala už několikrát. Je pro mě cestovní záležitostí, která mě doprovázela na eX-pud-ICE, na 3 služebkách a v podstatě na všech vlakovýletech za poslední 2 (3) roky. Nejvíc písniček vůbec mám ale spojeno s Berlínem... Berlin od Hanne Hukkelberg, Berlin od Alva Noto, Station to Station od Davida Bowieho, Linger od Cranberries a i Schnaussovo Goodbye.
No a cestovní je vlastně i O cestování od Květů, ale ta ve mně moc potřebu vidět nová místa nevyvolává. Je jen geniálně slovohravá a zároveň náladou dost pochmurná.

Z filmů nejvíc pudí k poznávání Motocyklové deníky. Člověk by hnedka vyrazil někam na motocyklu (tedy, já asi spíš radši pěškobusem nebo v krají nouzi na kole) a nebo ještě lépe, do Jižní Ameriky. Peru, Chile... Je otázka, jestli by zrovna moje turistická trasa kopírovala to, co je ve filmu. Něco mi říká, že bych byla spíše zklamaná...asi jako z knihy.

Cestovatelské zklamání bych ale nečekala od kerouacovo Na cestě - rukopisný svitek (dobrá, kterékoliv vydání Na cestě). Kdo ho dočte až do konce, musí chtít zákonitě vidět San Francisco. Nebo začne chtít stopovat (aspoň). Já to tak mám. Obojí. Stop jsem si letos už vyzkoušela, ale na letenku do Frisca teprve šetřím. Vlastně to je asi jediné mimoevropské místo, které bych chtěla určitě vidět. Někdy. Než umřu. Třeba.

Žádné komentáře:

Okomentovat