Z přečtených textů v rámci předmětu Četba základní
literatury ke studiu nových médií mi nejvíce uvízl v paměti
manifest My děti sítě, což jsem si znovu uvědomila před
cca 14 dny, kdy jsem v metru viděla malou dívku, jak si hraje s
chytrým telefonem, jako by to byla dřevěná kačena na provázku,
kterou za dob mládí mého otce před 70ti lety tahalo za sebou snad
každé dítě. Nejdříve mi ta lehkost a samozřejmost přišla
fascinující a až po chvíli mi došlo, jak propastný je rozdíl
mezi mnou, malou dívkou a mým otcem. Tato situace mi připomněla
nejen text samotný, ale také poměrně rozporuplnou a vášnivou
debatu, která se na přednášce při čtení strhla a na kterou
bych ráda navázala v následujícím textu.
Ač jsem se narodila do doby, kdy se v domácnostech již poměrně
běžně začínaly vedle klasického vybavení objevovat také
počítače a internetové připojení, za dítě sítě se
spíše nepovažuji. Ano, hranice mezi sítí a realitou se mi
postupně díky práci, škole a vlastním zájmům stále více
stírá, přesto bych sebe a valnou většinu svých vrstevníků
řadila mimo tuto generaci, a to především proto, že
veškeré schopnosti a dovednosti, které souvisí s využíváním
internetu, jsme si stále ještě museli osvojit postupným učením.
Na tom by nebylo nic divného, kdybych neměla příležitost
pozorovat, jak myslí a jednají dnešní děti. Ukázkovým
příkladem by mohla být dcera mého bratra, které jsou nyní 4
roky a s veškerou technikou (od počítače, přes mobil k tabletu)
zachází, jako by zde pro ní neexistovaly žádné překážky.
Přístrojů se nebojí, často nepotřebuje poradit, co kde zapnout.
Zvídavě, však automaticky, vše v rámci možností svého věku
bez problémů ovládá. Toto chování je o to víc patrné u dětí
školního věku. Na základní škole by si tak roli učitele IT
mohla většina dětí s přehledem s pedagogem vyměnit a ještě by
se za to nemusel on sám stydět. Vždyť je to přeci logické! Tato
síťová generace totiž nevyrůstá v prostředí, kde se
internet objevuje, tato generace žije v prostředí, které se
objevuje prostřednictvím internetu. Digitální život v síti je
pro ně stejně přirozený, jako je analogový pro většinu z nás
a především naše rodiče. Nejde však pouze o schopnost
technologii ovládnout, ale také o proměnu myšlení, postojů a
náhledu na život jako takový.
Realita jako volba
Většina lidí je přesvědčena o tom, že realita je neměnná
danost, že je nevyhnutelná. Děti sítě však dle manifestu
realitu nevidí jako něco jasně daného, ale jako možnost volby.
Problém je, zda je tato generace schopná volit uváženě a
ne s myšlenkou toho, že jde vše později změnit, či udělat
jinak? Volba je nutně spjata s odpovědností, kterou však život v
síti v lidské povaze dle mého příliš neukotvuje. Naopak
anonymita a svoboda pohybu po virtuálním prostředí člověka
utvrzuje v představě, že zde je vše dovoleno. Pro globální
síť (internet) neexistují globálně platná pravidla. Zákony.
Jde o svobodnou síť, jejíž základní myšlenkou je otevřenost.
Taková realita se však do jisté míry liší od normálního
světa mimo síť. V normálním světě není vše dovoleno,
normální svět je ohraničen mantinely národního a mezinárodního
práva, která pravidla nejen vymezují, ale zároveň určují
sankce za jejich porušení apod. Ano, člověk zákony musí
dodržovat i při pohybu v síti, je ovšem mnohem složitější
toto kontrolovat a především rozhodnout, dle jakého právního
předpisu bude případný prohřešek posuzován. A zda člověk
opravdu udělal něco nelegálního, když případná činnost
proběhla na serveru v jiném státě, kde platí jiné zákony.
V souvislosti s prolnutím síťové a normální
reality mne také napadá extrémní otázka, zda budování
virtuální společenské sítě nenarušuje budování sítě
reálné? Internet nám sice umožňuje snáze komunikovat, navazovat
vztahy, vyměňovat si rychle a efektivně informace. Zároveň ale
svou technickou podstatou vnáší do života možná až příliš
virtuálna. Něco obdobného ostatně vyplynulo i ze zmíněné
debaty v rámci přednášky. Děti sítě se baví na síti.
Málokdy v reálném životě. Tam komunikace probíhá často jinak
a je otázkou, jak to ovlivní vývoj takové generace do budoucna?
Zda budou například schopni fungovat v práci? Či zda to promění
společnost úplně a dočkáme se jednou toho, že lidé nevyjdou ze
svého bytu a vše bude probíhat online?
Dětská naivita
“Nemusíme také vědět
všechno - víme, kde nalézt lidi, kteří se zaměřili na to, co
neznáme, a můžeme jim věřit. Lidi, kteří se o informace dělí
ne pro zisk, ale z přesvědčení, že informace žije pohybem, že
chce být volná a že jejich výměnou vyděláváme my všichni.”
Na této myšlence se mi nejvíce
líbí naivita, která z ní číší a která se objevuje napříč
celým manifestem. Jako zastánce otevřeného přístupu s tímto
prohlášením sice souhlasím, zároveň si ale uvědomuji, že v
praxi toto ne vždy funguje. Ač existují iniciativy jako je
open-source, open knowledge a jiná další open,
stále je dle mého chování lidí ve společnosti vedeno
neviditelnou rukou trhu. Informace je v dnešní době považována
za slušně vydělávající zboží a současná situace
nenasvědčuje tomu, že by se něco mělo změnit. Ano, mění se
způsob, jakým jsou informace předávány a k tomu právě síť
hodně dopomohla. Rozhodně ale nemizí přesvědčení ekonomických
gigantů, že informace jsou ekonomický statek, který produkují
především s vidinou zisku, nikoliv jen tak - pro dobro všech.
A jsou ty informace pravdivé?
Pro mnohé starší je fascinující, jak se děti sítě
dokáží rychle učit. Je ovšem otázka, zda to pro ně nekončí
pouze ovládnutím nástroje k učení? Zda jsou schopny a hlavně
ochotny si některé informace zapamatovat? Zda dokáží kriticky
myslet a vytvářet si vlastní názor, za kterým by si následně
stály?
Manifest se zastává spíše potřeby ovládnout nástroj, v tomto
případě tedy internet. Nepovažuje za důležité učení detailů,
osvojování si znalostí memorováním. To údajně vidí děti
sítě jako zbytečné, neboť jsou schopny si informace najít
na vícero místech a zároveň ověřit jejich věrohodnost. V textu
se hovoří o tomto: “V Síti
nacházíme přátele i nepřátele, chystáme si taháky do školy,
domlouváme mejdany i společné učení, online se zamilováváme i
rozcházíme.”, “Schopnost najít informaci je pro
nás stejně běžná, jako pro vás najít nádraží nebo poštu v
cizím městě. Pokud se chceme
něco dozvědět - jaké jsou první příznaky neštovic, jestli
účet za vodu není podezřele vysoký nebo proč se potopila
"Estonia" - děláme to s jistotou řidiče auta s GPS
navigací.”. Z
opačného pohledu je ovšem situace jiná. Například nad
neschopností třídit informace a plagiátorstvím se zamýšlí
doktor Vladimír Šiler ve svém článku “Kdo je autor?”.
Upozorňuje v něm na to, že dnešní děti si nedokáží utvářet
vlastní názory ani na triviální témata. Je pro ně mnohem
snadnější názor stáhnout z internetu a ani se neobtěžují
si informace v textu ověřit, což se s manifestem neshoduje. Navíc
se zmiňuje o tom, že tato generace studuje již na vysokých
školách a toto chování se dá mezi studenty často pozorovat. Je
otázkou, zda za to mohou studenti samotní nebo školní systém?
Ten dle mého v České republice nijak zvlášť ke kritickému
myšlení během prvních dvou stupňů studia žáky/studenty
nenutí. Ze základní školy přes střední člověk doroste k
akademické půdě, která se vyznačuje silně liberálním
přístupem a nechává svým členům prostor pro projevení
vlastního názoru. Tuto příležitost však řada studentů obejde
snadně použitelným CTRL+C, CTRL+V. Klávesové zkratky totiž
stejně jako učitelé na základní škole nevyžadují, aby student
zaujal k problému vlastní postoj. Starého psa novým kouskům
nenaučíš.
Kultura jako globální záležitost
Děti sítě se sice cítí být součástí kultury, ne však
lokální, ale globální. Je pravdou, že s propojením světa
dochází k pronikání nejen masových, ale i menšinových kultur
do míst, kam by se bez sítě asi těžko dostaly. Na druhou stranu
i sebemenší kultura stojí na tradicích, vlastní historii, či
konkrétním jazyce a tyto hodnoty a drobné součásti je nutné
chránit. Především z důvodu pochopení kultury jako celku. Spolu
s pojetím kultury se mění i vnímání hodnoty díla. V síti
existují díla elektronická a ta svou schopností se beze změny
kvality reprodukovat, jakoby cenu pro děti sítě ztrácela.
Není proto divu, že nevidí nic špatného na stahování hudby a
filmů a neřeší případný ušlý zisk tvůrců a distributorů,
kteří zase na druhou stranu nepochopili a nepřizpůsobili se
síťové realitě. Kritika přemrštěných cen je mi sympatická.
Často se také pozastavuji nad tím, proč a kvůli čemu/komu cena
tolik narostla? Je ovšem otázkou, zda jsou děti sítě jako
zákazníci schopny ocenit díla tak, aby se pokryly nejen náklady
na jejich vznik, ale zároveň aby i autor a také ostatní subjekty,
které se na výrobě podílely, měli z prodeje výnos. Zjednodušení
procesu distribuce produktu nepřináší nutně zjednodušení
vzniku a snížení nákladů. Nebo alespoň ne vždy a ne u všeho.
Chtít k produktu přidanou hodnotu je také zajímavý požadavek,
to ovšem přeci neznamená, že za produkt jako takový se platit
nemusí.
Ono se to samo udělá!
Zjednodušení mi dále nahrává na komentář k jinému prohlášení.
Jde o samozřejmost s jakou děti sítě přistupují nejen k
chování v síti, ale přenáší ji i do reality. V manifestu je
možné se dočíst, že “...účty se platí samy...”,
dříve časově náročné změny “...se dnes sfouknou jedním
formulářem...” apod. Takový náhled mají dle mého
především malé děti, které tuto samozřejmost spatřují v tom,
co se kolem nich děje, než dorostou do věku, kdy si uvědomí, že
věci se samy nedějí, že je potřeba k nim zaujmout nějaký
postoj, je nutné na ně reagovat, vyvinout aktivní účast na
proměně stavu. Je jednoduché a příjemné vidět, že, co se
dříve řešilo stohem papírů, jde dnes na několik málo
kliknutí, na druhou stranu je nutné si stejně jako u zmiňované
možnosti volby v souvislosti s realitou uvědomit, že zjednodušení
nás nezbavuje odpovědnosti. A také, že vše jednoduše nejde. Ony
se totiž účty samy neplatí a rozhodně není chybou systému,
když se například neplatí tak, jak mají.
Demokracie. Konečně!
Zvláštní je pro mne i myšlenka v závěru manifestu, kde se
hovoří o tom, že děti sítě požadují demokracii a že
ta skutečná se objevuje právě v jejich svobodném životě. Já
si ovšem troufám tvrdit, že demokracie, po které volají děti
sítě, není demokracií v pravém slova smyslu. V hlavě mám
nedávné protesty proti zákonům SOPA, PIPAa a ACTA, a to proto, že
nejhlasitěji prolétly médii názory o tom, že přece každý má
právo na (ilegální) stahování hudby a filmů, které na
internetu prostě leží. Toto vše bylo zaobaleno pod hesly právo
na informace atd. Takové heslo pro mě však ztrácí význam,
když uvážím, jak moc se děti sítě a ostatní uživatelé
internetu zajímali například o návrh zákona RWA (Research Works
Act), který byl navržen ve stejné době jako SOPA a PIPA a který
měl výrazně omezit otevřený přístup k výsledkům veřejně
financovaného výzkumu v USA. Kvůli RWA protestovala poměrně malá
skupinka úzce zaměřených lidí - většinou obhájci otevřeného
přístupu, vědci, akademická obec a pár nadšenců. Vytratil se
však bouřlivý odpor dětí sítě a zarputilé hájení
práva na informace. Zdá se, že děti sítě
nezajímají kvalitní informace, brání si pouze svůj kyberprostor
kvůli zábavě a z potřeby mít
vše jednodušší. Toto se pro mne stává jedním z hlavních
důvodů, proč se s takto definovanou generací dětí sítě
neztotožňuji.
Závěr
Piotr Czerski ve svém manifestu za děti sítě považuje ty,
kteří vyrostli a srostli s Internetem. Je ovšem otázka, kdo mezi
ně skutečně patří?
Poměrně problematické
je pro mne použití slova generace, které se samo v úvodu
manifestu stalo trnem v oku autorovi. Svou definicí dává spíše
najevo, že se pro něj význam tohoto pojmu v posledních několika
letech změnil, neboť pro něj nejde tolik o označení celého
pokolení, jako spíše o skupinu lidí, kterou něco spojuje.
Hodnocení textu se však v zajetí tradičního pojetí tohoto
slova vyhnout nejde. A nevyhnul se mu dle mého ani sám autor.
Pokud bychom tedy chápali
generaci jako pokolení, je zvláštní, že zrovna za děti
sítě hovoří člověk, který věkem přesáhl 3. dekádu.
Nejvíce je přeci popisované chování patrné u těch, kteří
jsou od autora minimálně o 15 a více let mladší. Pokud bychom
děti sítě chápali jako skupinu lidí, která síť nevidí
pouze jako nadstavbu, něco nad realitou, ale naopak jako její
součást a také jako koncept, proměnu myšlení a chování, je
jasné, že nejde o generaci, ale spíše o stále se rozrůstající
skupinu síťově/internetově zdatných lidí, je ale zároveň
tedy složité tuto skupinu obecně vymezit. Naopak je mnohem
snadnější pro čtenáře usoudit, že mezi děti sítě
nepatří, přestože by se tomu tak mohlo zdát. Vždyť kdo dneska
nežije v síti?
Pro mne děti sítě
nejsou generací, jde pouze o přirozený vývoj, proměnu chování
ve společnosti a proměnu společnosti jako takové. Ta se však
nemění nutně s příchodem nových lidí, ale mění se i mezi
těmi, kteří se narodili do jiné generace a kteří se jen
snadněji dokáží přizpůsobit tomu, jak svět dnes funguje a
fungovat i nadále zřejmě bude.
Reference:
Žádné komentáře:
Okomentovat