co tu

čtvrtek 30. srpna 2012

My? děti sítě

Text je školní prací - LS 2011/2012.


My děti sítě | Piotr Czerski | http://piratskenoviny.cz/?c_id=33645

Z přečtených textů v rámci předmětu Četba základní literatury ke studiu nových médií mi nejvíce uvízl v paměti manifest My děti sítě, což jsem si znovu uvědomila před cca 14 dny, kdy jsem v metru viděla malou dívku, jak si hraje s chytrým telefonem, jako by to byla dřevěná kačena na provázku, kterou za dob mládí mého otce před 70ti lety tahalo za sebou snad každé dítě. Nejdříve mi ta lehkost a samozřejmost přišla fascinující a až po chvíli mi došlo, jak propastný je rozdíl mezi mnou, malou dívkou a mým otcem. Tato situace mi připomněla nejen text samotný, ale také poměrně rozporuplnou a vášnivou debatu, která se na přednášce při čtení strhla a na kterou bych ráda navázala v následujícím textu.

Ač jsem se narodila do doby, kdy se v domácnostech již poměrně běžně začínaly vedle klasického vybavení objevovat také počítače a internetové připojení, za dítě sítě se spíše nepovažuji. Ano, hranice mezi sítí a realitou se mi postupně díky práci, škole a vlastním zájmům stále více stírá, přesto bych sebe a valnou většinu svých vrstevníků řadila mimo tuto generaci, a to především proto, že veškeré schopnosti a dovednosti, které souvisí s využíváním internetu, jsme si stále ještě museli osvojit postupným učením. Na tom by nebylo nic divného, kdybych neměla příležitost pozorovat, jak myslí a jednají dnešní děti. Ukázkovým příkladem by mohla být dcera mého bratra, které jsou nyní 4 roky a s veškerou technikou (od počítače, přes mobil k tabletu) zachází, jako by zde pro ní neexistovaly žádné překážky. Přístrojů se nebojí, často nepotřebuje poradit, co kde zapnout. Zvídavě, však automaticky, vše v rámci možností svého věku bez problémů ovládá. Toto chování je o to víc patrné u dětí školního věku. Na základní škole by si tak roli učitele IT mohla většina dětí s přehledem s pedagogem vyměnit a ještě by se za to nemusel on sám stydět. Vždyť je to přeci logické! Tato síťová generace totiž nevyrůstá v prostředí, kde se internet objevuje, tato generace žije v prostředí, které se objevuje prostřednictvím internetu. Digitální život v síti je pro ně stejně přirozený, jako je analogový pro většinu z nás a především naše rodiče. Nejde však pouze o schopnost technologii ovládnout, ale také o proměnu myšlení, postojů a náhledu na život jako takový.

Realita jako volba

Většina lidí je přesvědčena o tom, že realita je neměnná danost, že je nevyhnutelná. Děti sítě však dle manifestu realitu nevidí jako něco jasně daného, ale jako možnost volby. Problém je, zda je tato generace schopná volit uváženě a ne s myšlenkou toho, že jde vše později změnit, či udělat jinak? Volba je nutně spjata s odpovědností, kterou však život v síti v lidské povaze dle mého příliš neukotvuje. Naopak anonymita a svoboda pohybu po virtuálním prostředí člověka utvrzuje v představě, že zde je vše dovoleno. Pro globální síť (internet) neexistují globálně platná pravidla. Zákony. Jde o svobodnou síť, jejíž základní myšlenkou je otevřenost. Taková realita se však do jisté míry liší od normálního světa mimo síť. V normálním světě není vše dovoleno, normální svět je ohraničen mantinely národního a mezinárodního práva, která pravidla nejen vymezují, ale zároveň určují sankce za jejich porušení apod. Ano, člověk zákony musí dodržovat i při pohybu v síti, je ovšem mnohem složitější toto kontrolovat a především rozhodnout, dle jakého právního předpisu bude případný prohřešek posuzován. A zda člověk opravdu udělal něco nelegálního, když případná činnost proběhla na serveru v jiném státě, kde platí jiné zákony.
V souvislosti s prolnutím síťové a normální reality mne také napadá extrémní otázka, zda budování virtuální společenské sítě nenarušuje budování sítě reálné? Internet nám sice umožňuje snáze komunikovat, navazovat vztahy, vyměňovat si rychle a efektivně informace. Zároveň ale svou technickou podstatou vnáší do života možná až příliš virtuálna. Něco obdobného ostatně vyplynulo i ze zmíněné debaty v rámci přednášky. Děti sítě se baví na síti. Málokdy v reálném životě. Tam komunikace probíhá často jinak a je otázkou, jak to ovlivní vývoj takové generace do budoucna? Zda budou například schopni fungovat v práci? Či zda to promění společnost úplně a dočkáme se jednou toho, že lidé nevyjdou ze svého bytu a vše bude probíhat online?

Dětská naivita
Nemusíme také vědět všechno - víme, kde nalézt lidi, kteří se zaměřili na to, co neznáme, a můžeme jim věřit. Lidi, kteří se o informace dělí ne pro zisk, ale z přesvědčení, že informace žije pohybem, že chce být volná a že jejich výměnou vyděláváme my všichni.”
Na této myšlence se mi nejvíce líbí naivita, která z ní číší a která se objevuje napříč celým manifestem. Jako zastánce otevřeného přístupu s tímto prohlášením sice souhlasím, zároveň si ale uvědomuji, že v praxi toto ne vždy funguje. Ač existují iniciativy jako je open-source, open knowledge a jiná další open, stále je dle mého chování lidí ve společnosti vedeno neviditelnou rukou trhu. Informace je v dnešní době považována za slušně vydělávající zboží a současná situace nenasvědčuje tomu, že by se něco mělo změnit. Ano, mění se způsob, jakým jsou informace předávány a k tomu právě síť hodně dopomohla. Rozhodně ale nemizí přesvědčení ekonomických gigantů, že informace jsou ekonomický statek, který produkují především s vidinou zisku, nikoliv jen tak - pro dobro všech.

A jsou ty informace pravdivé?
Pro mnohé starší je fascinující, jak se děti sítě dokáží rychle učit. Je ovšem otázka, zda to pro ně nekončí pouze ovládnutím nástroje k učení? Zda jsou schopny a hlavně ochotny si některé informace zapamatovat? Zda dokáží kriticky myslet a vytvářet si vlastní názor, za kterým by si následně stály?
Manifest se zastává spíše potřeby ovládnout nástroj, v tomto případě tedy internet. Nepovažuje za důležité učení detailů, osvojování si znalostí memorováním. To údajně vidí děti sítě jako zbytečné, neboť jsou schopny si informace najít na vícero místech a zároveň ověřit jejich věrohodnost. V textu se hovoří o tomto: “V Síti nacházíme přátele i nepřátele, chystáme si taháky do školy, domlouváme mejdany i společné učení, online se zamilováváme i rozcházíme.”, “Schopnost najít informaci je pro nás stejně běžná, jako pro vás najít nádraží nebo poštu v cizím městě. Pokud se chceme něco dozvědět - jaké jsou první příznaky neštovic, jestli účet za vodu není podezřele vysoký nebo proč se potopila "Estonia" - děláme to s jistotou řidiče auta s GPS navigací.”. Z opačného pohledu je ovšem situace jiná. Například nad neschopností třídit informace a plagiátorstvím se zamýšlí doktor Vladimír Šiler ve svém článku “Kdo je autor?”. Upozorňuje v něm na to, že dnešní děti si nedokáží utvářet vlastní názory ani na triviální témata. Je pro ně mnohem snadnější názor stáhnout z internetu a ani se neobtěžují si informace v textu ověřit, což se s manifestem neshoduje. Navíc se zmiňuje o tom, že tato generace studuje již na vysokých školách a toto chování se dá mezi studenty často pozorovat. Je otázkou, zda za to mohou studenti samotní nebo školní systém? Ten dle mého v České republice nijak zvlášť ke kritickému myšlení během prvních dvou stupňů studia žáky/studenty nenutí. Ze základní školy přes střední člověk doroste k akademické půdě, která se vyznačuje silně liberálním přístupem a nechává svým členům prostor pro projevení vlastního názoru. Tuto příležitost však řada studentů obejde snadně použitelným CTRL+C, CTRL+V. Klávesové zkratky totiž stejně jako učitelé na základní škole nevyžadují, aby student zaujal k problému vlastní postoj. Starého psa novým kouskům nenaučíš.

Kultura jako globální záležitost
Děti sítě se sice cítí být součástí kultury, ne však lokální, ale globální. Je pravdou, že s propojením světa dochází k pronikání nejen masových, ale i menšinových kultur do míst, kam by se bez sítě asi těžko dostaly. Na druhou stranu i sebemenší kultura stojí na tradicích, vlastní historii, či konkrétním jazyce a tyto hodnoty a drobné součásti je nutné chránit. Především z důvodu pochopení kultury jako celku. Spolu s pojetím kultury se mění i vnímání hodnoty díla. V síti existují díla elektronická a ta svou schopností se beze změny kvality reprodukovat, jakoby cenu pro děti sítě ztrácela. Není proto divu, že nevidí nic špatného na stahování hudby a filmů a neřeší případný ušlý zisk tvůrců a distributorů, kteří zase na druhou stranu nepochopili a nepřizpůsobili se síťové realitě. Kritika přemrštěných cen je mi sympatická. Často se také pozastavuji nad tím, proč a kvůli čemu/komu cena tolik narostla? Je ovšem otázkou, zda jsou děti sítě jako zákazníci schopny ocenit díla tak, aby se pokryly nejen náklady na jejich vznik, ale zároveň aby i autor a také ostatní subjekty, které se na výrobě podílely, měli z prodeje výnos. Zjednodušení procesu distribuce produktu nepřináší nutně zjednodušení vzniku a snížení nákladů. Nebo alespoň ne vždy a ne u všeho. Chtít k produktu přidanou hodnotu je také zajímavý požadavek, to ovšem přeci neznamená, že za produkt jako takový se platit nemusí.

Ono se to samo udělá!
Zjednodušení mi dále nahrává na komentář k jinému prohlášení. Jde o samozřejmost s jakou děti sítě přistupují nejen k chování v síti, ale přenáší ji i do reality. V manifestu je možné se dočíst, že “...účty se platí samy...”, dříve časově náročné změny “...se dnes sfouknou jedním formulářem...” apod. Takový náhled mají dle mého především malé děti, které tuto samozřejmost spatřují v tom, co se kolem nich děje, než dorostou do věku, kdy si uvědomí, že věci se samy nedějí, že je potřeba k nim zaujmout nějaký postoj, je nutné na ně reagovat, vyvinout aktivní účast na proměně stavu. Je jednoduché a příjemné vidět, že, co se dříve řešilo stohem papírů, jde dnes na několik málo kliknutí, na druhou stranu je nutné si stejně jako u zmiňované možnosti volby v souvislosti s realitou uvědomit, že zjednodušení nás nezbavuje odpovědnosti. A také, že vše jednoduše nejde. Ony se totiž účty samy neplatí a rozhodně není chybou systému, když se například neplatí tak, jak mají.

Demokracie. Konečně!
Zvláštní je pro mne i myšlenka v závěru manifestu, kde se hovoří o tom, že děti sítě požadují demokracii a že ta skutečná se objevuje právě v jejich svobodném životě. Já si ovšem troufám tvrdit, že demokracie, po které volají děti sítě, není demokracií v pravém slova smyslu. V hlavě mám nedávné protesty proti zákonům SOPA, PIPAa a ACTA, a to proto, že nejhlasitěji prolétly médii názory o tom, že přece každý má právo na (ilegální) stahování hudby a filmů, které na internetu prostě leží. Toto vše bylo zaobaleno pod hesly právo na informace atd. Takové heslo pro mě však ztrácí význam, když uvážím, jak moc se děti sítě a ostatní uživatelé internetu zajímali například o návrh zákona RWA (Research Works Act), který byl navržen ve stejné době jako SOPA a PIPA a který měl výrazně omezit otevřený přístup k výsledkům veřejně financovaného výzkumu v USA. Kvůli RWA protestovala poměrně malá skupinka úzce zaměřených lidí - většinou obhájci otevřeného přístupu, vědci, akademická obec a pár nadšenců. Vytratil se však bouřlivý odpor dětí sítě a zarputilé hájení práva na informace. Zdá se, že děti sítě nezajímají kvalitní informace, brání si pouze svůj kyberprostor kvůli zábavě a z potřeby mít vše jednodušší. Toto se pro mne stává jedním z hlavních důvodů, proč se s takto definovanou generací dětí sítě neztotožňuji.

Závěr
Piotr Czerski ve svém manifestu za děti sítě považuje ty, kteří vyrostli a srostli s Internetem. Je ovšem otázka, kdo mezi ně skutečně patří?
Poměrně problematické je pro mne použití slova generace, které se samo v úvodu manifestu stalo trnem v oku autorovi. Svou definicí dává spíše najevo, že se pro něj význam tohoto pojmu v posledních několika letech změnil, neboť pro něj nejde tolik o označení celého pokolení, jako spíše o skupinu lidí, kterou něco spojuje. Hodnocení textu se však v zajetí tradičního pojetí tohoto slova vyhnout nejde. A nevyhnul se mu dle mého ani sám autor.
Pokud bychom tedy chápali generaci jako pokolení, je zvláštní, že zrovna za děti sítě hovoří člověk, který věkem přesáhl 3. dekádu. Nejvíce je přeci popisované chování patrné u těch, kteří jsou od autora minimálně o 15 a více let mladší. Pokud bychom děti sítě chápali jako skupinu lidí, která síť nevidí pouze jako nadstavbu, něco nad realitou, ale naopak jako její součást a také jako koncept, proměnu myšlení a chování, je jasné, že nejde o generaci, ale spíše o stále se rozrůstající skupinu síťově/internetově zdatných lidí, je ale zároveň tedy složité tuto skupinu obecně vymezit. Naopak je mnohem snadnější pro čtenáře usoudit, že mezi děti sítě nepatří, přestože by se tomu tak mohlo zdát. Vždyť kdo dneska nežije v síti?
Pro mne děti sítě nejsou generací, jde pouze o přirozený vývoj, proměnu chování ve společnosti a proměnu společnosti jako takové. Ta se však nemění nutně s příchodem nových lidí, ale mění se i mezi těmi, kteří se narodili do jiné generace a kteří se jen snadněji dokáží přizpůsobit tomu, jak svět dnes funguje a fungovat i nadále zřejmě bude.

Reference:
ŠILER, Vladimír. Kdo je autor. Listy Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě [online]. Duben 2012, roč. 3, č. 4 [cit. 2012-08-25], s. 14. Dostupné z WWW: <http://ff.osu.cz/listy/2012/04_2012.pdf>

pondělí 20. srpna 2012

Po 4 letech prázdniny

Ještě pár dní a jsou to přesně 4 roky, co jsem definitivně opustila střední školu a spolu s ní také víceméně pravidelný denní režim, učení se na otravné zkoušení u tabule, školní zvonění a především jsem také přišla o prázdniny. V pravém slova smyslu. Nemám podzimní, jarní, velikonoční a hlavně velké letní prázdniny, což mě krká nejvíc. I díky tomu, že mi všichni tvrdili, jak má člověk na vysoké nejvíc volného času a celé prázdniny tráví kdesi v čudu. To u mě díky práci neplatí. Kvůli táboru jsem si většinou vybrala veškerou dovolenou a kromě prodloužených víkendů jsem tak léto trávila v knihovně.

Na tábor jsem mohla jet i letos, ale já si řekla ne. Jednak jsem si chtěla zase užít volno po svém, kdy člověku neběhá za zadkem 20 dešťovek, které nemají nic lepšího na práci, než vymýšlet skopičiny a druhak jsem se už v lednu domluvila s natirem, že někam vypadneme. Díky tomu jsem si v práci vybrala 4 týdny dovolené a shodou okolností se s těmito týdny sešly i jiné akce/volna, které ve mně vyvolaly pocit, že mám po 4 letech zase skutečné prázdniny.

Hned tou první shodou okolnností je pravidelná každoroční záležitost. Bělidlo během červencových svátků aka Kikislava a setkání přátel ze střední a zemědělců. Už po xyté a letos to stálo vskutku za to! Vánoční atmosféru jsme vyměnili za karnevaloples, ve střízlivém mezičase jsme stihli minivýlet do lesa a na skálu, uvědomili jsme si, že vcelku nechutně stárneme a produkujeme spoustu odpadu a hlavně jsem se po dlouhé době opět sešli ve střední partě s výjimkou Pařížanky, markeťačky a paní učitelky (které to doufám ještě do konce prázdnin nějak napraví!). Nad Bělidlem se ale stahují prodávající mraky, tak doufám, že to letos nebylo naposledy, co jsme se vyvalili na trávník pod třešní. A pokud ano, doufám, že si Kikina vymyslí nějakou jinou tradiční alternativu. Já Husa, Cyrila a Metoděje s nikým jiným prolelkovat nechci .)

Z Bělidla jsem se volně přes zubní pohotovost přesunula na pracovní cestu do Edinburghu, ze které se kromě 5ti denního repozitářoidního maratonu také vyklubalo příjemné výletničení. Od pondělí do pátku jsem většinu dne sice proseděla v přednáškových místnostech, večer jsem ale na protest dešti vždy vyrazila na alespoň malou procházku a stihla jsem si tak probloumat skoro celé historické centrum. Letadlo zpět mi letělo až v neděli, takže sobotu jsem věnovala rychloprůletu všemožnými knihovnami, z nichž největší zážitek mám z hlavní univerzitní, která je snem snad každého studenta. A pokud ne studenta, tak alespoň knihovníka .) Po rychloprůletu jsme s kolegyní vyrazily na Edinburghský kopec, kde se nám díky slunečnému zázraku povedlo vidět do dálky, prohlédnout si město z trochu jinačí perspektivy a také si maličko upevnit šmajdáním zdraví. V neděli ráno jsem ještě stihla proběhnout Skotské národní muzeum a pak se na letišti nechat díky pepřovému spreji zapsat do policejní databáze s napomenutím. Nová zkušenost. Velké zážitky .)

Od mého návratu ze Skotska uběhlo 5 dní a já jsem po vyčerpávajícím pracovním týdnu vypnula počítač s tím, že se k němu posadím zase až za měsíc. Byl totiž pátek a v neděli jsme s natirem měli vyrazit na eX-pud-ICE 2012, o které jsem se tu již poměrně dlouze rozepsala, takže si dovolím jen drobné shrnutí.
Jezdit stopem může být nebezpečné, ale ten risk za to stojí. Nám se za celou cestu nestalo nic. A už vůbec nic hrozného. Dalším poznatkem je, že být ve městě bez domluveného ubytování sice může být problém, ale ne neřešitelný. Všude jsou dobří lidé a když ne, je tam alespoň křoví. O trochu větší problém je, když člověk vyrazí s (hodně) omezeným rozpočtem. Na druhou stranu to alespoň nutí počítat s každou korunou a neutrácet za blbosti. Posledním poznatkem je, že nemá cenu jezdit od jednoho velkoměsta k druhému. Člověka akorát otráví to dostávání se ven, drahé MHD a vykulené pohledy na batikovaná trička. Jestli znovu někam vyrazím(e), určitě bych radši jela jen do jedné země a tu si projela křížem krážem. 

Jak jsem psala, eX-pud-ICE měla původně trvat 4 týdny, ale ty se nakonec vinou práce, únavy a naší přehnané cestovatelské rychlosti smrskly na 13 dní a mě tak zbývaly 2 týdny, u kterých jsem předpokládala, že je strávím(e) na minivandru a vodě. Minivandr padl. Takže jsem vyrazila alespoň na 3 šutry na Tetíně, hlídat staroušky a neteře na chajdu a na závěr prvního týdne jsem si vyrazila z kopýtka a i to kopýtko. Tedy, zvrkla jsem si kotník a s ním jsem se vydala na vodu. Drobné předvodní obavy vystřídalo nadšení hned první den. Poměrně různorodá parta si sama sobě sedla jako prdel na hrnec, slunce do nás pralo únosně a rozhodně příjemněji než jediný déšť, který nás zastihl v hospodě a vy-zapilo se toho tolik, že se to ani počítat neodvážím. (Odvážili se jiní. Neřeknu .) )

Mezi mými odjezdy a příjezdy jsem zvládla nějaké to filmování, okukování všeho (ne)možného, procházení a také průvodní koncert Prague Pride, který předčil mé očekávání a já se tak především organizátorům dodatečně omlouvám za skeptické předhodnocení. Bylo to dobré!

Navíc prázdniny nekončí. I když mi z dovolené zbylo houbeles, těším se ještě na (nejedno) piknikování, z nichž to velké - CK Klíštěcí - bude již tento čtvrtek 23. srpna. Od 17:00 ve Stromovce a čte-li tohle náhodnou někdo, kdo o něm neví a má ve čtvrtek čas, je vítán. Stejně jako na Kulturně-historicko-hysterickém výletničení vol. 9, které se koná v neděli 26. srpna a jede se na Hlubokou. 

Sečteno podtrženo, letošní léto se vyvedlo. Jen mě mrzí 2 věci. Tou první je, že brzy skončí a navíc skončí rvaním druhé osmičky a druhé mrzení se týká toho, že každý zážitek je neopakovatelný a já už teď vím, že příští léto bude úplně jiné.


pátek 10. srpna 2012

Dong Fang Mei Ren

Ještě donedávna byl mým nejoblíbenějším čajem Ren Shen Oolong, který jsem poprvé ochutnala v čajovně Jedna báseň a stala se tak díky němu jejím pravidelným návštěvníkem. Velkým objevem mi však byl náhodný výběr v Darumě cca před rokem a půl. Prst se nerozhodně zapíchl v čajovém lístku a o pár minut později mi čajovnice donesla na stůl minioltářík s čajem z Taiwanu Dong Fang Mei Ren

V angličtině se tomuto čaji říká Oriental Beauty, v Čechách se můžete setkat s názvy jako Orientální kráska, Východní kráska, Kráska orientu či Kráska z východu. Ať už si jej ale nazvete jakkoliv, mohu vám zaručit, že chuť, vůně a atmosféra tohodle pokladu vás uchvátí na první ochutnání.

Nejsem nijakým znalcem, ale sem tam o čaji něco přečtu a vždy jen vrtím hlavou nad barvitým popisem chutě čajů. Orientální kráska ale vyloženě svádí k popisu, jaký se často objevuje v chytrých (často až přechytralých) č(aj)láncích či knihách. Již v prvním nálevu je cítit ovocně medový tón. Čaj tak nejen voní, ale i chutná a to až do 5.-6. nálevu, kdy se postupně chuť všelijak mění a zraje

Pokud jde o přípravu, stačí zalévat 4-5 g lístků ve 100ml konvičce vodou o cca 95°C. Tak je uváděna příprava na internetu. V Darumě jsem dostala spolu s čajem, šálkem a termoskou ještě slévátko s instrukcí: "Před zalitím vodu 1,5 - 2 minuty chladit." Poslušně jsem chladila a čaj chutná možná o něco lépe, než když jej zalijete téměř vroucí vodou. 

Nejde sice o nejlevnější čaj, který by si člověk pořídil na rychlosnídani, ale drobná investice se vyplatí především během zkouškového, přestože čaj není nijak výrazně povzbudivý. Spíše člověka příjemně osvěží.
50 g Orientální krásky se dá sehnat za 200 kaček (například v Obchodčajem.net) nebo si na něj můžete skočit (se mnou) třeba do zmiňované Darumy.

neděle 5. srpna 2012

eX-pud-ICE 2012

Z Prahy jsme vyrazili dle plánu (s menším zpožděním) 22. července. Na Hitchwiki jsme zjistili, že nejlepší stopbenzínka ve městě směrem na Německo trčí kdesi za Čakovicema v polích. Tam jsme se kodrcali pomalu déle, než potom ten samý den za hranice .)
První stop nám trval cca 25 minut. Nejdříve jsme jen tak bloudili kolem McDonaldu a okukovali lidi. Oslovili jsme 4 narvaný auta a pak se najednou zjevila Karkulka, zdravotní sestřička z Bulovky se svou rudou károu, která frčela od bráchy domů do Litoměřic. Tam nás také popovezla. Našich prvních 45 km a náš první parádní stopzážitek. Karkulka má u nás pívo! .)
Druhým stopem jsme popojeli trochu nešťastně s 2 klukama do Ústí. Vraceli se z Barev léta a nebyli to moc stanovací typy. Taky to nebyli stopovací typy, protože nás vyhodili u Glóbusu s tím, že tam něco určitě chytneme. Chytli jsme, ale asi až po 1,5 hodině palcování na kruháči u výjezdu na dálnici do Německa. Trochu zoufalí jsme změnili cedulku Dresden na D v kroužku a toho se chytlo naše první hippieauto s Thomasem a (?) Martinou, kteří jeli do Leipzigu (Lipska). Původní berlínoplán se tak hned první den změnil na zajížďku za Anežkou, Kubovou kamarádkou, která na rok v Lipsku pracuje a která nás také o 3,5 hodiny později vyzvedla na Hlavním nádraží a odvedla nás do Villy, domu pro sociální pracovníky a jiné projektoúčastníky. Dostali jsme vlastní pokoj, postele, večeři a byli jsme vtaženi do místního dění. Trochu. Neb jsme první večer začali rychle shánět ubytování v ostatních městech na naší trase. Stopovací strach totiž vystřídal strach o střechu nad hlavou a teplou sprchu.
V Leipzigu jsme zůstali 2 dny a na další cestu jsme vyrazili v úterý 24. července. Kolem tučňáčího paneláku jsme se tramvají posunuli na kraj města na "zaručenou" stopbenzínku, odkud jsme s menším zadrhnutím o 30 minut později vyjížděli velkým vínovým autem s nejtišším řidičem naší eX-pud-ICE. Nakonec se z něj ale vyklubal u loučení snaživý sympaťák a dostal proto náš první putovní dárkový kolíček, kterých jsme za 1 euro v Leipzigu nakoupili 24. To aby nepřišli řidiči a CSurfařští hostitelé zkrátka. Spolu s pánem jsme se dostali do Berlína, což ale opět nebylo v plánu, a přestože se Kuba chtěl na město podívat, do 2 hodin jsme hledali cestu pryč. Mezitím jsme se ale ještě zadarmo svezli s cyklovozkou na Alexanderplatz, podívali se na nový street art v ulici, kde začíná Berlin Alternative tour, skočili do Haus Schwarzenbergu, dostali jsme okřídlený pohled, vyvedli z míry holky na recepci "nejlevnějšího hostelu" a nakonec se setkali s jedním z nejlepších řidičů na stopu - italským učitelem architektury, který se nám ani nestihl představit a já teď jen doufám, že se někdy objeví v Praze a zavolá na číslo z vizitky. Pan učitel se zrovna vracel z příprav kulturního festivalu (který se konal kdesi v lesích tuto sobotu 4. srpna) a provezl nás městem s architektonickou přednáškou. Bohužel frčel jiným směrem než my a tak nás zanechal na benzínce, kde jsme původně chtěli cestou do Berlína vystoupit, daroval nám nektarinku, vřelý pozdrav, plakát a zmizel domů.
Z té samé benzínky jsme se sice ten den ještě dostali, ale i tak se 24. červenec do mojí hlavy zapsal jako den přešlapů. Po oslovovacích neúspěších jsme totiž nasedli do auta k 3 přiopilým belgičanům, kteří věděli o "zaručené stopbenzínce o kus dál, kam jedou". Z benzínky se vyklubalo miniodpočívadlo, kde krom záchodu a asi 10 tiráků nebylo nic. Za klukama se zaprášilo a my jsme usoudili, že do Rostocku se posuneme až o den později. U večeře jsme si všimli, že na odpočívadle zastavil podivný chlápek, který nás trochu strašil při usínání, ale noc jsme pod hvězdnou oblohou přečkali bez ujmy a ráno jsme se po vločkách, cvičení a vysušení spacáků pustili do shánění liftu dál. To nám zabralo necelé 2 hoďky a na další stopbenzínku nás nakonec odvezl pár, o kterém jsme v první chvíli prohlásili, že "ti nás určitě nevezmou". Vzali. Do své kožené Audiny s palubní deskou, která by člověka dokázala při seznamování zabavit na dlouhé hodiny. Pár si frčel k móři a vyplivl nás o 1,5 hodiny dál směrem na Rostock. Tam jsme chytli druhý dovolenkový pár, který už frčel přímo do Rostocku. Vyhodili nás v přístavu, odkud jsme se S-Bahnem posunuli do centra a po chvíli motání se v univerzitním kampusu jsme se setkali s Theou, naší Rostockou hostitelkou, která pracuje v Max Plancku s přestávkami, které vyplňuje stavováním se doma a nabíráním CSurferů ztracených v uličkách města .) Po menší procházce po městě jsme se přiblížili našemu útočišti s tím, že počkáme na Theu, napíšeme pohledy, podíváme se, jak se zítra dostat dál a půjdeme spát. To se nakonec úplně nepovedlo, zato se povedlo narazit na Christophera, Yvonne, Andreu, Sasi, Sashu, Gabrielle a týpka s kolem ve vnitrobloku, kteří zde grilovali, hráli na ukulele a zajímali se, kdo jsme. 2 hodiny parádní diskuze, výborných párečků a spousty nových informací o stopování po Německu a zábavy v Kodani uteklo jako voda, Thea se ozvala, že míří z přístavu domů a my se rozloučili s tím, že zaručeně pošleme pohled! Následovaly ještě další 2 hodiny politické diskuze, neb Thea studuje politologii a evidentně byla ještě při síle, takže nám vysvětlila, že řecký problém je problém všech, včetně Německa, že EU nikdy neskončí úplně, protože je to prakticky nemožné a že by bylo dobré, aby mladí lidé měli ve škole alespoň základy politického vzdělání. Pak odkvačila spát za přítelem a my jsme noc přečkali v dalším podkrovním bytě v čistě povlečeném pelechu.
Druhý den jsme hned ráno vyrazili do přístavu s jasným cílem. Chytit trajekt do Gedseru a odsud se dostat do Kodaně. To chytit trajekt ještě znamenalo chytit auto, které jede na trajekt a s ním do Gedseru, což se ze začátku zdálo dosti obtížné, ale shodou náhod jsme 30 minut před odjezdem seděli se švédským podovolenkovým párem v dalším vytuněném autě a hřál nás pocit ušetřených 30 eur. Pár z nás asi moc nadšený nebyl, a tak se nás snažil setřást již na trajektu. To bohužel nešlo, protože bychom se bez auta neměli jak dostat ven, takže nás vykopli až v přístavu, kde jsme byli z dobré nálady rozčarováni tím, že Gedser není město, ale pouze ploška na výjezd z trajektu a pak cca 3 domy, kde bychom nechytli stop ani kdybychom se na hlavu postavili. Autobus do Nykobingu nás s klidem přejel, a tak jsme se po asi půl hodině vydali po cyklostezce pěšky hledat civilizaci. Naštěstí jsme připíchli na batoh ceduli s Nyko a do 15 minut nám zastavil mlaďoch, že sice do Nyko nejede, ale že nás hodí o 3 vesnice dál. Vyklubal se z něj pracovník na trajektu, s kterým jsme přijeli a zároveň to bylo jedno z mála milých setkání s dánskými řidiči. Ze zbytku nám minimálně jedna třetina dávala za okýnky najevo, že jsme jedničky. Vlastně to bylo poprvé a po opuštění Dánska i naposledy. Evidentně nemají rádi stopaře.
Z vesnice jsme se autobusem posunuli do Nykobingu za ukrutně drahý lístek (cca 200 kaček za 8 km!) a tam jsme čekali 1,5 hodiny na veselou turkyni, frčící od maminky domů do Kodaně, která nás krom příjemné diskuze obohatila o pár informací o Christiani, před kterou nás také někdy kolem 20:00 vyhodila a rozloučila se.
Se salámem a chlebem jsme se usadili u jednoho z kanálu a začali řešit, jak se dostaneme k Esther, naší kodaňské CShostitelce. Po menších trampotách s lístky a řešení trasy jsme se vyloupli u Shellbenzínky v Norrebro před studentskými kolejemi, kde se během chvilky zjevily Esther a Agnes. Dostali jsme do tlapy čip na otvírání dveří, holky nám ukázaly zákoutí/čka koleje a sedli jsme k večeři a povídání si. Esther bohužel každý den pracovala (zahradničila), takže jsme si sebe moc neužili, ale aspoň ve dvou jsme s Kubou navštívili místní pláž(ičku), prohlédli si památky, co se nám připletly cestou pod nohy a prokvačili jsme Christianii, která nás poněkud zklamala. Bordel, jak u české tržnice a dělají z toho takové haló. Bohužel se tam nesmí fotit (a běhat), tak jsme vycvakli jen západ slunce nad christianijským kostelem a vyrazili jsme k notebooku lovit hitch spot na další den. Původně jsme sice chtěli v Kodani zůstat až do neděle, ale nakonec počasí a peníze rozhodly, že vyrazíme v sobotu. To se nám do cca hodiny povedlo. U benzínky na kraji města jsme stopli naší první růžovku, která nás popovezla do Karlslunde. Po cestě jsme si ještě vychutnali hysterčení ze ztraceného mobilu, který se nakonec našel pod sedačkou a po vypnutí motoru nám slečna oznámila, že si nás musí vyfotit, protože: "Tohle jí nikdo neuvěří" :D.
Na benzínce v Karlslunde jsme strávili nejdelší palcovacoptací čas, který se ale ohromně vyplatil. O 2,5 hodiny později nám totiž znenadání zastavil Udo, německý řidič dánského náklaďáku, který kašle na předpisy, nudí se a že nás prý rád vezme. Díky Udovi jsme nemuseli řešit trajekt, protože jel přes 20 km dlouhý most mezi dánskými ostrovy a dovezl nás až do Německa (ze severu) cca 60 km před Hamburg. Udo mluvil německy, ale uměl také trochu anglicky, italsky, španělsky a bůhví jak ještě, což dokazoval především tím, že sestavoval věty ze slov všech těchto jazyků. Zároveň se u toho zběsile smál, ťukal si na čelo a každičkým kouskem svého těla měl život na háku. Multikulti cesta uběhla jako voda a my s Kubou doufáme, že se nám Udo ještě někdy připlete do cesty. Bylo to náramné setkání! A vlastně jsme si z Uda udělali i našeho "maskota" .) Noc jsme strávili v kukuřici kousek od benzínky, kde se s námi Udo rozloučil a druhý den jsme vyrazili s mladým párem v něcojakodžípu do Bremenu. Tím jsme se vyhnuli šílenému Hamburgu a zároveň se dostali do nejhezčího města z celého výletu. Bremen (Brémy) je známý jako hudební město, zároveň tu pulzuje poklidná studentská atmosféra, drobné uličky u centra jsou plné prapodivně přívětivých podníků, veganopolitických diskutérů a vyhozených vzpomínek. V Lift internetcafé jsme zuřivě sháněli na poslední chvíli couch, popíjeli latté a žádali o čajový pytlík, který se stal poznávacím znamením pro jednu CSurferku, která se k našemu requestu dostala pozdě, ale aspoň ji pobavil a dokázal, že svět je vesnice. Kolem 23 jsme začali stavět hnízdo v zahrádkářské kolonii s tím, že určitě v noci pršet nebude a že to tu nějak přečkáme. Nakonec se ale ozval vědátorský pár, že pro nás má couch a po nedlouhém přemlouvání jsme se sbalenou plachtičkou šmajdali městem na jeho druhý konec, kde jsme kolem půl jedné v noci ulehli do (opět!) čistě povlečeného pelechu. Ten se ráno navíc z čista vybarvil také do sucha, neb za oknem lilo jak z konve. Suzi a Hajo museli do práce, takže jsme po rychlosnídani a stydlivých úsměvech vypadli do města, poslali poslední pohledy a začali se motat ulicema a hledat výpadovku na dálnici. Po několika hádkách jsme se někdy odpoledne uvelebili u výpadovky na dálnici, která vedla na Groningen a dál do Nizozemí. Vcelku rychle nám zlepšil náladu svezením voják z povolání, který nás popošoupl do Oldenburgu, na který byl náramně pyšný .) U benzínky na výpadovce jsme mu slíbili pohled z Amsterdamu, zamávali a vyrazili vařit obědověčeři pod fazole. O 2,5 hodiny později jsme již seděli v modré dodávce s krásnou-holkou-z-filmu a kuchařem, který se stěhoval z nebo do Berlína. S nimi jsme se ještě ten samý den dostali 20 km před Amsterdam, do Purmeredu, který se pro nás stal na příštích cca 36 hodin útočištěm. Respektive křoví v Purmeredu. Jen co jsme totiž dostavili přístřešek, začalo ukrutně pršet a nepřestalo do rána, takže jsme se rozhodli, že si dáme den pauzu a všechno to nečasí zaspíme. Mně z toho záda bolí doteď, ale aspoň jsme v suchu přečkali do středy 1. srpna, kdy jsme autobusem popojeli na hlavní nádraží v Amsterdamu. Za vceklu předražené nicmoc latté jsme v místní "internetové kavárně" dostali heslo na wifi a začali řešit ubytování. To po unavené rezignaci dopadlo díky Kubově sestře hostelově (a ve finále díky bohu za to! :D). Hostelově v čtvrti: "Tady se budete bát i ve dne."
Po chvíli hledání jsme se úspěšně zapsali, na pokoji uvařili kotel vloček a s únavou vyrazili do města, které nás na chvíli probralo, než začalo zase pršet. Naštěstí jsme po cestě potkali internetový coffeeshop s muffiny, na které určitě ani jeden z nás nezapomene .))) Večer byl díky nim utlumeně vytlemený. A maličko zmatený.
Ráno jsme rychle sbalili fidlátka a vyrazili směr ofíco Liftplatz, ze kterého nás do necelé hodiny odvezl na benzínku za městem kravaťák s prima angličtinou. Počasí se tvářilo stejně jako lidi v koloně, na kterou jsme potom další 1,5 hodiny koukali, než nás vzali 2 technoholanďani, kteří sice jeli do Prahy, ale až o 2 dny později, ale že prý nás aspoň hodí do Berlína, pokud nám nevadí psychtrance a narvané auto. Nevadilo. Prvních asi 30 minut. Na druhou stranu nám kluci ušetřili palcování na cca 730 km a na tu přeřvanou hudbu si člověk při troše snahy i zvyknul. Nebo se o to alespoň mohl pokusit. Před Berlínem jsme kluky prosili, ať nás vyhodí na poslední benzínce před berlínským okruhem, což se moc nepovedlo, protože si ji všimli až když jsme kolem projížděli, takže jsme první část naší eX-pud-ICE zakončili stylově na severním nádraží v Berlíně, kde jsme hodinu a půl čekali na pomerančový autobus, který nás v pátek 3. srpna vyplivnul šťastně unavené na Florenci.
Celý výlet se maličko srazil. Ono se nám to i hodilo krámu. Měli jsme zaječí úmysly ráno před cestou do Bremenu a v Bremenu Kuba zvedl telefon, který ho vyzval k urychleném návratu, jinak se zboří svět a takové ty jiné věci, které člověk nerad slyší, pokud není unavený a netrčí kdesi v cizině .)

Ujeli jsme cca 2 886 km. Svezlo nás 17 aut. Z toho jeden tirák, 2 hippieauta, Audi, BMV a další. Spali jsme u 4 CSurfařů, v jednom hostelu, v kukuřici, na odpočívadle, ve křoví, v autobusu a také ve většině aut, protože to dálnicové putování a hromada životních příběhu člověka unaví.

V pondělí nejspíš pokračujeme. Možná do Vídně. Možná jen po Jižních Čechách.
Se stopem se to má jako s piercingem nebo tetováním - dokud nemáte významně špatnou zkušenost, nemůžete tomu odolat. Minimálně já to tak mám. Sedím a koukám na výpadovku na D1. Tolik příběhů mi jezdí po oknem. Tolik zajímavých lidí.